FK - Prolog

13. září 2012 v 17:44 | Iwein
"Hmm, čím bych tak začala?" zamyslím se a trošku si přesednu, až kožená pohovka zavrže.
"Vyprávějte mi o vašem dětství…" navrhne mi postarší vousatý muž, sedící v křesle naproti mně, držíc v ruce nějaké papíry na tvrdé podložce. "Většina psychických problému má kořeny právě v dětství," prozradí mi.
"Moje dětství…" zasním se a při té vzpomínce se mírně pousměju.
"Ano, vyprávějte mi o něm," vybídne mně znovu doktor Morison.
"Dobrá tedy…" nadechnu se. "Narodila jsem se v Londýně 8. května 1832. Můj otec byl obyčejný dělník, má matka pracovala jako služka u jedné velmi bohaté ženy, která měla velký vliv v tehdejší vysoké společnosti…"
"Takže-" zarazil mně doktor. "podle toho, co říkáte, je vám nyní… 180 let, je to tak?" spočítal si rychle.
"Ano," usměju se. "Přesně 180 let…"
"Dobrá, pokračujte," řekl a něco si zapsal do těch svých papírů.
"Ta žena, jmenovala se Elizabeth, si mně oblíbila hned po mém narození. Ona sama děti mít nemohla, a tak si mně prakticky adoptovala. Vyrůstala jsem v jejím obrovském a nádherném domě, měla jsem všechno, o co jsem si řekla a na mé pravé rodiče jsem časem úplně zapomněla… Elizabeth mně vychovala. Naučila mně pohybovat se mezi smetánkou společnosti, dala mi vzdělání - vše, co jsem jako pravá dáma musela znát."
"A co vaši praví rodiče? Opravdu jste na ně jen tak zapomněla?" přerušil mně doktor Morison a se zkoumavým pohledem si mně měřil. Nejspíš jsem se mu začala jevit jako zajímavý pacient.
Chvíli jsem se zamyslela. "Ano," řekla jsem poté. "Rodiče mi nechyběli… Měla jsem novou rodinu - Elizabeth byla má rodina."
On jen pomalu pokýval hlavou, pohled neustále upřený na mně. "A co sourozenci? Máte nějaké?"
"Ano, měla jsem tři… Dvě mladší sestry a staršího bratra. Ale i na ty jsem časem zanevřela… A stejně už nežijí."
"Jak umřeli?" zeptal se zase doktor.
"Nevím. Na mor? Pravé neštovice? Stáří? Jak to mám vědět? Opustila jsem je dříve, než jsem to mohla zjistit. Je mi sto-osmdesát let," pečlivě jsem vyslovila poslední slova. "Byli to lidé. Nedožili se více jak 70 let!"
"Ale když VY máte, podle svých slov, 180 let, jak to že žijete?" ozval se znovu doktor.
Udělala jsem dramatickou pauzu a vítězně se na něj usmála. "Protože já nejsem člověk."
"Aha…" řekl pomalu. "Tak co tedy jste?" zeptal se a už si připravil propisku, aby mohl všechno pečlivě zapsat.
"Příliš předbíháte, pane doktore," usmála jsem se na něj mile. "Dostanu se k tomu," ujistila jsem ho.
"Dobře, promiňte. Jen pokračujte!" vyzval mně, ale já jsem viděla, jak moc se těší, až se dostanu k jádru věci.
"Když mi bylo osmnáct let, Elizabeth mi oznámila, že se budeme stěhovat. Neřekla mi důvod. Jen že se stěhujeme… Do Paříže."
"Hm, Paříž. To je nádherné město," ozval se doktor.
"Ano, to je," souhlasila jsem. "Opět jsme žili v nádherném domě, opět jen my dvě a služebnictvo, kterého jsme měli opravdu hodně… Naučila jsem se francouzsky a Elizabeth nás velice brzy opět dostala na špičku společenského žebříčku. Měla neuvěřitelný vliv na lidi okolo sebe…
Všem lidem mně představovala jako svou dceru a já jsem neprotestovala. Milovala jsem ji tak, jako miluje dcera svou matku…" při té vzpomínce mně bodne u srdce. Už je to dlouho co jsem si na ni naposledy vzpomněla.
Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla opět pokračovat vyrovnaným hlasem.
"Na mé dvacáté narozeniny jsem měla dostat ten nejlepší dar ze všech… Elizabeth se rozhodla, že spolu budeme navěky. Udělala ze mě to, co jsem teď. To, čím ona byla celou tu dobu."
Odmlčela jsem se a zadívala se do doktorových zvědavých očí.
"Co? Co z vás udělala?" zeptal se dychtivě.
Jen jsem se vědoucně a trochu ironicky usmála.
"Upírku…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama