FK - 6. kapitola

13. září 2012 v 17:50 | Iwein

KDO VRAŽDÍ V MYSTERY STREETS?, JE MYSTERY STREETS OPRAVDU ZÁHADNÉ?, SÉRIOVÝ VRAH V MYSTERY STREETS a MYSTERY STREETS UKRÝVÁ MYSTERIÓZNÍ TAJEMSTVÍ. Tohle všechno byly titulky ve čtyřech různých novinách. Ve všech se psalo o jediném: podivné vraždy v městečku Mystery Streets v Oklahomě. Opravdu originální název, musím uznat.
Ten upír, který má tohle všechno na svědomí, jako by křičel z plných plic: "Pojďte sem, lovci, a prožeňte mi kůl srdcem!"
Vím, že je nebezpečné se tam nyní vydávat. Mohli by ty vraždy klidně svést na mně. Ale neměla jsem na vybranou. Potřebovala jsem najít Jasona Blacka co nejdříve.
* * * * *
Musím říct, že Mystery Streets vypadalo mnohem lépe než Westwoods. Měli sice jen jednu školu, ale zato vlastní nemocnici, městský park a malé muzeum. Když jsem tak projížděla městem, zahlédla jsem různorodé obchůdky, zastrčené v postranních uličkách, pizzerii, hospodu i kavárnu.
Nemám ráda maloměsta, ale na tohle bych si možná dokázala zvyknout. Tedy ne že bych měla v plánu tady zůstávat déle než na dobu nezbytně nutnou! To zase ne…
Ubytovala jsem se, jak jinak, než v hotelu.
Když jsem se zabydlela, otevřela jsem svůj chladící kufřík a vyndala z něj jeden transfuzní, 450 mililitrový pytlík krve. Jedním okem jsem zahlédla skupinu. A. No, nepatří mezi mé oblíbené, ale co se dá dělat. Nejradši mám skupinu AB. Ta je však vzácná.
Když se krmím z živých lidí, je mi skupina celkem ukradená. Většinou ji ani nerozlišuju. Jsem příliš zaměstnaná pocity ze samotného lovu. Ale když mám pít krev 'ze sáčku' a studenou, je to přece jen o něčem jiném.
Už ani nevím, čí byl nápad založit Komerční transfuzní centra, kde dostávají dárci za krev zaplaceno a ta pak neputuje do nemocnic, ale pro potřeby nám, upírům. Zamezilo se tak vykrádání krevních bank a možnosti, že by byl náš druh odhalen lidmi. Skvělý nápad, jen co je pravda. A nikdo o tom nemá ani potuchy.
Vrazím do pytlíku speciální kovové brčko a hladově obsah vypiju. Druhý pytlík už si vychutnávám.
Úplně cítím, jak se mi zrychluje můj vlastní krevní oběh a kůže je na dotyk skoro tak teplá jako lidská. Nedá se říct, že bych krvi v pytlíku zrovna holdovala, ale při cestách a v maloměstech je to nejlepší způsob krmení.
Jak tak přemýšlím, kde bych měla s pátráním po Jasonovi Blackovi začít, rozehraje se mi mobil příchozím hovorem.
"Co zase chceš?" ozvu se otráveně do telefonu. Patrick si vždycky dokáže vybrat tu nejvhodnější dobu na zavolání.
"No, po těch letech jsem čekala trochu vřelejší uvítání…" řekne ženský hlas na druhé straně. Zmateně semknu obočí a dokonce se v křesle narovnám. Jako kdyby mně snad mohla vidět…
"Copak, Nathali? Nečekala jsi mně? Nepátráš po mně náhodou už nějaký ten pátek, aby ses mi mohla pomstít za to, že jsem tě opustila?"
"Elizabeth…" zašeptala jsem a nebyla to otázka.
"Ano, sluníčko, jsem to já," řekla a v jejím hlase jsem zaslechla úsměv.
"Proč mi voláš? Po tolika letech?!" osočila jsem se na ni. Ne že bych po tom celá ta léta netoužila, ale když na to přišlo, zaskočilo mně to.
"Protože ti chci říct, abys mně nehledala," vysvětlí prostě. Ušklíbnu se.
"Hledám tě přece už roky, jak si řekla, tak proč mi voláš až teď?!"
"Protože jsem pořád doufala, že to vzdáš! Nemám ti co říct, nechci tě vidět, rozumíš?" odpoví a její hlas ztvrdne.
"Možná se jenom bojíš, protože jsem na správné stopě," napadne mně.
"To sotva. Nikdy mně nenajdeš. Chci tě prostě jen ušetřit námahy a času!"
Nevěřím ji. Nikdy nic nedělala pro druhé. Byla sobecká. A já se to od ní naučila. Nebrat ohledy na ostatní, dělat vše jen pro své přežití a své blaho. A především vypnula svou lidskost! Zakázala jsem si všechny pozitivní city. Nezůstalo nic, co by mně dělalo člověkem. A Elizabeth na tom byla ještě sto krát hůř. Nebo lépe? Těžko říct…
"Tohle ti není podobné, Elizabeth. Proč bys mně takhle šetřila? Určitě se mými pokusy tě najít jenom bavíš!"
"Lidé se mění…" odpoví prostě. Tohle mně skoro rozesměje.
"Lidé možná, ale upíři ne!" odpovím a bez dalšího slova zavěsím.
Opřu se zády do měkkého křesla a chvíli jen koukám na neexistujícího pavouka na zdi. Najednou se mi odkudsi z nitra mysli vyřinulo tisíce vzpomínek na život s Elizabeth…
V uších mi zní můj vlastní smích. Objevují se obrazy z dob, kdy jsem byla ještě dítě. Sotva desetiletá holčička s dlouhými hnědými vlásky až po pas, rovnými jako hřebíky. Ve velkých oříškových očích se zračila jen čirá radost. Neměla jsem žádné problémy, o nic jsem se nestarala. Pořád jsem si jen hrála, měla jsem všechno, na co jsem jen pomyslela. Překrásné princeznovské šatičky, nejrůznější hračky, vlastního koně…
Ani jako dospělá jsem nestrádala. Elizabeth mně brala všude sebou, poznávala jsem osobnosti světové historie, jako Pabla Picassa, který byl mimo jiné jedním z Elizabethiných milenců, Vincenta van Gogha nebo třeba Guillauma Apollinaireama, s kterým jsem to táhla pro změnu já.
Bože, jak ráda bych ty časy vrátila zpátky… Jenže nyní je touha po pomstě silnější než nostalgie.
Telefonát od Elizabeth zaúčinkoval přesně opačně, než měla v plánu. Pobídl mně k ještě větší aktivitě a touze najít Jasona Blacka a přinutit ho, aby Elizabeth vystopoval.
S odhodláním jsem vstala z beztak nepohodlného křesla, odložila prázdný pytlík na stůl a v šatech, ve kterých jsem přijela i vysokých jehlových podpatcích jsem popadla klíčky od auta a zabouchla za sebou dveře…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama