FK - 2. kapitola

13. září 2012 v 17:46 | Iwein

"Můj život 'po smrti' byl, a vlastně pořád ještě je, úžasný! Během let 1850 až 1914 jsme spolu s Elizabeth procestovaly celou Evropu! Viděla jsem vše, co bylo možné vidět.
Když se pak v létě roku 1914 začalo schylovat k válce, vrátily jsme se zpět do Francie. A můžu říct, že jsem nikdy neviděla tolik upírů pohromadě jako právě na Západní frontě! To období války bylo úžasné. Shlukovali jsme se kolem polních nemocnic, zákopů i bojišť a krmili se. Nikomu to nebylo podezřelé, ve válce se hold umírá - a nikdo už nezkoumal fakt, že byli vysátí dosucha," při té vzpomínce se pousměju. "Válka byla úžasná… První i druhá" povzdechnu si. "Občas si přeju, aby zase nějaká vypukla."
"Takže… je více takových jako vy…" konstatoval doktor.
"Samozřejmě. Nikdo nezná přesné číslo, ale jsme rozšířeni po celém světě. Někteří se shlukují do klanů, ale většinou se vyskytujeme jako samotáři nebo ve dvojicích," vysvětlím ve zkratce.
"Takže vy žijete spolu s Elizabeth, je to tak?" ujišťuje se. Já se jen ušklíbnu.
"Elizabeth mně opustila v roce 1949… Jen tak, bez rozloučení. Ze dne na den prostě zmizela z mého života. Musela jsem se postavit na vlastní nohy a tak jsem se z Benátek, kde jsem tehdy bydlela, přestěhovala do Spojených států a začala nový život v San Francisku. Od té doby žiju sama," řeknu a zahledím se někam do prázdna. "Nikdy jsem ji tu zradu neopustila…" zašeptala jsem.
"To je mi líto," projevil svou solidaritu doktor.
"Už je mi to jedno… Aspoň se nemusím na nikoho ohlížet a žiju si svůj vlastní život," pokrčím rameny. Ta odpověď však nebyla úplně upřímná…
"Jak dlouho jste žila v San Francisku, než jste se dostala sem, do New Yorku?" položil mi další otázku.
"Pět let. Poté dalších pět let v Las Vegas - tam to bylo úžasné," podotknu. "potom Phoenix, pár měsíců v Dallasu… Procestovala jsem celé státy. Když se mi někde zalíbilo, zůstala jsem déle. Nejvíce však 5 let. V roce 2009 jsem přijela do New Yorku a jsem tu dodnes," odpověděla jsem. Pomalu jsem došla k velkému oknu a vyhlédla ven. Ordinace byla v desátém patře a lidé na ulici pod ní vypadali jako mravenečci. Zahleděla jsem se do zářícího slunce a mimoděk jsem si povzdechla.
"Odkud pochází ty báchorky o tom, že upír nesmí na slunce?" zeptal se doktor.
"Nejsou to báchorky," otočím se zády k oknu. "Upíry opravdu slunce zabíjí."
"Ale - jak to, že vás ne?"
Zhluboka jsem se nadechla.
"V upíří 'společnosti', abych tak řekla, existuje jedna rodina. Královská rodina, rodina Původních upírů. To oni stvořili všechny ostatní upíry… Tato rodina tady je už od počátků věků. Patří do ní mimochodem i Lilith."
"Lilith?? Jako… Adamova první žena?" ujišťoval se doktor Morison.
"Ano. První žena, která se vzepřela Adamovi i Bohu a podle legendy se z ní stal démon. Pravda však je, že s jistým démonem, Luciferem, zplodila vlastní potomky… tři syny a jednu dceru. Všichni poté sepsali smlouvu se samotným Satanem, který jim dal nekonečný život. Na oplátku za něj museli už navěky pít krev, aby přežili…"
Doktor mně jen soustředěně poslouchal.
"A, shodou okolností, ta jediná dcera Lilith byla Rosaline…" dořeknu.
"Proč mi to všechno říkáte? Má to snad něco společného s mou otázkou?" nechápal doktor. Jen jsem pomalu přikývla.
"Na Původní rodinu slunce nepůsobilo - avšak na jejich 'děti' ano. Pro zrušení tohoto prokletí se musíte napít krve Původního upíra…"
Po tomto doktor chvíli mlčel a nejspíš vstřebával informace. "Takže… Elizabeth vám dala napít své krve," řekl po chvíli.
"Přesně tak," pochválila jsem ho. "A proto jsem jedna z mála, kdo se může volně pohybovat na slunci…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama