FK - 1. kapitola

13. září 2012 v 17:45 | Iwein

"Takže… jste upírka," zopakoval po mně doktor Morison. "To znamená, že pijete krev, neodrážíte se v zrcadle, vadí vám kříže, svěcená voda a česnek, nesmíte na slunce… Je to tak?" ujišťoval se.
Já si jen uraženě odfrknu. "Ne! To jsou jen báchorky… Nebo aspoň většina z nich. A měl byste vědět, že nás takovéhle drby hluboce uráží!" probodnu ho pohledem. A v jeho očích zahlédnu strach.
"Jedno z toho, co je pravda, je krev. Ke svému životu potřebujeme krev - nejlépe lidskou. Existují i takoví blázni, co se krmí na zvířatech, ale těch je málo," mávnu nad tím rukou. Nikdy jsem takové chování nepochopila a nejspíš nikdy nepochopím.
"Takže vy… vy zabíjíte lidi?" zeptal se ztěžka doktor Morison. Mile se na něj usměju.
"Ano, zabíjím…" odpovím prostě. "A abych byla upřímná," nakloním hlavu na stranu. "nejspíš zabiju i vás."
Děs. Nyní se v jeho očích odráží čirý děs! Zahlédnu, jak mu ohryzek na krku poskočí.
Rychlostí světla, tak, že to lidské oko vůbec nepostřehne, se dostanu k němu a za krk ho přitisknu k opěradlu křesla. Zadívám se mu zpříma do očí a řeknu:
"Neboj se… Zatím ti nehrozí žádné nebezpečí…"
Načež ho zase pustím a začnu se pomalu procházet po jeho ordinaci, dá-li se to tak nazvat.
"Proč zabíjíte lidi?" zeptá se po chvíli dutým hlasem.
Ironicky se pousměju. Hraní si s lidskou myslí mně nikdy neomrzí…
"Protože se mi to líbí," pokrčím ramena a otočím se zpět k němu. "Jsem predátor. Touha po lovu je součástí mé osobnosti," vysvětlím prostě. Chvíli jen tak přecházím po místnosti a je slyšet pouze klapání mých podpatků o plovoucí podlahu. Načež si znovu sednu na pohovku a nakloním se směrem k doktorovi.
"Dej mi ruku," požádám ho a při tom se na něj mile usmívám. On se však nemá k tomu, aby mi vyhověl. Jen se na mě dívá takovým zvláštním způsobem. "Prosím!" dodám po chvíli.
Jakmile zahlédnu jeho obnažené zápěstí, všechny moje smysly zbystří. Cítím, jak se mi oči podlévají krví a vysunují se špičáky. Hladově se do něj zakousnu, až doktor vykřikne překvapením a bolestí.
Má ústa se zalijí tou úžasnou temně rudou tekutinou a já najednou cítím každou buňku svého mrtvého těla! Je to tak úžasné! Nechápu, jak se tohoto někdo může dobrovolně vzdát. Je to ten nejlepší pocit jaký znám. Dá se srovnat s orgasmem. Ne, je to lepší než orgasmus.
Spokojeně se od toho zdroje oddálím a opřu se o opěradlo. Cítím, jak se mi obličej vrátil do normálu, zatímco doktor si šokovaně přidržuje u rány kapesník, který spěšně vytáhl z kapsičky vesty, která už dávno vyšla z módy. Tesáky zůstanou ještě nějakou dobu vysunuté, dokud se všechno v mém těle zase nezklidní a dostane na původní hladinu.
Přejedu si jazykem po rtech, abych se zbavila i těch posledních kapek a potom zhluboka vydechnu.
"Hm, kde jsem to skončila?" zeptám se spíše sama sebe, ale podívám se při tom na doktora, který neustále kontroluje své zápěstí.
"E-Elizabeth z vás… z vás udělala upírku…" vykoktal.
"Oh, ano!" usměju se pobaveně. "První měsíce po proměně byly opravdu těžké. Víte, když jste upír, všechno se točí kolem vašich pocitů a smyslů. Všechno je znásobené! A když jste novorozený, dokážete myslet jen na jedno - na krev! Ale je to těžké, protože ve vás stále bojuje vaše lidské já. Stále vám říká, že to, co děláte, není správné. Pořád vás od toho odrazuje. A vy - vy to musíte potlačit, vypnout…" na chvíli se odmlčím a sama zavzpomínám na to období.
"Proto se ne každá přeměna člověka v upíra povede. Musíte k tomu mít…" chvíli hledám to správné slovo. "vlohy, abych tak řekla…" usměju se.
Přehodím si nohu přes nohu a pohodlně se uvelebím. Čekám, jestli doktor něco řekne, ale ten se k tomu nijak nemá. Jen dál kontroluje své zápěstí! Když už ticho trvá příliš dlouho, odhodlaně se zvednu a pomalým krokem dojdu k doktorovi. Dřepnu si k němu a laškovně mu přejedu prstem po krkavici směrem k bradě.
"Ale no tak, doktore Morisone! Byla s vámi mnohem větší zábava, když jste si myslel, že jsem blázen. Přišla jsem si s vámi popovídat! Nemám žádné přátele, které by můj příběh zajímal…" natočím si jeho obličej k sobě a opět se mu zadívám hluboko do očí. "Udělejte mi laskavost, a chovejte se jako psycholog ke svému pacientovi. Nic z toho vám nepřijde divné… Jen mi pokládejte otázky."
Doktor jen překvapeně zamrkal. "Promiňte, slečno…" nakoukl do svých papírů. "Nathalio. Kde jsme to skončili?"
"Mnohem lepší!" řeknu a usměju se na něj. "No, vyprávěla jsem vám o mé přeměně," připomenu mu.
"Ach, ano… Tak - jaké je to být upírem?"
"Jaké to je?" ta otázka mně rozesměje. "No, můžete si pomocí hypnózy pohrávat s myšlenkami a chováním lidí, dokážete se pohybovat neuvěřitelně rychle, slyšíte lépe než jakékoliv zvíře, všechna zranění se vám skoro okamžitě zhojí a jste prakticky nesmrtelní… Takže - musím říct, že je to úžasné," usměju se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama