Ethiliener - X. kapitola

13. září 2012 v 18:18 | Iwein

Ráno mně probudilo kokrhání kohouta. Měla jsem sto chudí mu zakroutit krkem a opéct si ho k snídani! Rozespale jsem se vyhrabala zpod peřiny a s nelibostí jsem zjistila, že jsem ještě víc rozbolavěná, než jsem byla včera večer.
Vykradla jsem se z pokoje a vklouzla do koupelny, kde jsem si opláchla obličej tou ledovou vodou a trochu vypláchla pusu. Probuzená jsem se potichu vrátila do pokoje, kde jsem ze sebe shodila tu nemožnou košili a oblékla jsem se do připravených věcí. S korzetem to už nebylo tak hrozné, získala jsem už jakýs takýs grif. Jako poslední jsem si nazula ty úžasné vysoké šněrovací boty a do jedné z nich zasunula dýku. Spokojeně jsem se prohlédla. Jo, vypadám, že sem patřím, uznala jsem.
Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje nakoukla střapatá chlapecká hlava. Mohlo mu být s bídou devět let.
"Má paní, paní Ywein vás volá na snídani", zaskřehotal stydlivě.
"Ano, už jdu", ujistila jsem ho a s úsměvem ho následovala do přízemí. Zavedl mně do velké místnosti, které dominoval dlouhý dřevěný stůl, posázený různým jídlem. U něj už seděla Ywein, Rinael, muž s ženou a trpaslík.
"Pojď, Violo, posaď se. Musíš se posilnit na další cestu", usmála se Ywein. Tady asi popřání dobrého rána neznají… No nevadí.
Sedla jsem si na židli vedle Rinaela a jelikož ostatní už jedli, také jsem se rozhlédla po stole, a přemýšlela, co si dát… Bylo tam pečené kuře, nějaké koláčky a buchty, mísa s ovocem… Nakonec jsem se rozhodla pro kuře s čerstvým maličkým chlebem, velikosti housky, jaké jsem znala.
"Jak jsou na tom tví muži, Rinaeli?", zeptala se Ywein a přerušila tak ticho u stolu.
"Jsou připraveni vyrazit, koně už jsou ustrojeni. Čeká se jen na váš rozkaz", odpověděl Rinael.
"Dobře", konstatovala spokojeně Ywein. "Voltre, budeme potřebovat nějaké zásoby. Jídlo, deky… Můžeš nám to obstarat?", zeptala se Ywein muže, sedícího s námi u stolu.
"Jistě, hned jak se najíme, pošlu posla, aby to zařídil", kývl, ale ve tváří měl zatvrzelý výraz. Jako by mu bylo proti srsti pomáhat nám.
"Výborně… Violo?", obrátí svou pozornost na mně. Vycítím její otázku.
"Já jsem připravená", odpovím popravdě.
"Výborně!", zaraduje se Ywein nahlas, až sebou polekaně cuknu.
* * * * * * *
Věděla jsem, že s námi pojede jednotka vojáků, ve skutečnosti to byl Rinael a šest dalších mužů, ale že budou všichni tak vystrojení a všichni budou mít černé koně, aby kontrastovali s našimi bílými, a dva z nich ponesou vysokou tyčku nahoře se znakem královny, to jsem netušila. Ani to, že pojedou ve formaci!
Z Farilu jsme vyjeli brzy ráno, hned po snídani. Slunce teprve vycházelo a venku bylo docela chladno. Vyfasovala jsem dokonce nový plášť s kápí, aby mi bylo teplo. Byl vlněný a strašně těžký, stejně jako ten ze Storisu. A taky kousal!
Formace, o které jsem mluvila, vypadala následovně: včele výpravy jel Rinael a vedle něj každý z jedné strany dva vojáci, nosiči praporu. Potom jsem jela já s Ywein a vedle nás jeli další dva vojáci, takže jsme jeli čtyři vedle sebe! A za námi jeli poslední dva vojáci. A celý den jsme cválali!
Na sklonku dne se les změnil, a já se málem zadusila úžasnou energií, které ke mně vysílaly stromy. Byly to stoleté duby s kmeny, tlustými tak, že by je neobjalo ani šest mužů! Kůra byla pokrytá mechem, stejně jako země pod námi, která krásně tlumila nárazy koňských kopyt. Podkovy zanechávaly v mechu hnědé hliněné stopy.
"Právě jsme vjeli do Ithilenu. Království Lesních elfů", potvrdila mou domněnku Ywein. Řekla to s takovou úctou a hrdostí na svůj lid! A řekněme si to upřímně, má se čím chlubit!
V lese bylo podivné nazelenalé světlo, i když přes koruny stromů tady nepronikl ani paprsek slunečního světla. Jakoby stromy měli svůj vlastní zdroj světla a energie. Tady bych se nakonec nedivila ničemu.
Občas se mi zdálo, že vidím mezi stromy elfy, ale zmizely tak rychle, že jsem si to nestihla ověřit. A bylo to nepochybně i tím, že jsme pořád cválali! Nakonec mně začalo bolet za krkem, jak jsem neustále natáčela hlavu, jestli nějakého elfa nezahlédnu, a tak jsem toho nechala.
Asi o hodinu později (berte to jako hrubý odhad, tady hodinky nevedou!) zastavil Rinael náš průvod.
"Tady se utáboříme", rozhodl a všichni jsme sesedli z koní. Oheň jsme nerozdělávali, jenom jsme skromně pojedli a zabaleni v dekách ulehli na měkký mech.
Dva vojáky Rinael pověřil noční hlídkou, prý ani v Elfských lesích nesmíme nic podcenit, a my ostatní jsme postupně usínali. Určitě bych neprohrála, kdybych se vsadila, že jsem byla vzhůru nejdéle ze všech…
Nevím jak to popsat, a nejspíš to ani tak nepochopíte, ale… nedala mi spát energie stromů, která do mě proudila každým pórem v těle… Jako kdyby byly stromy zaujaty mou přítomností natolik, že mně nenechali chvíli v klidu. Neustále do mě šťouchaly svou energií! Už jsem se chtěla rozkřiknout, ať mně proboha nechají spát, však si mně v dalších dnech užijí dost a dost, ale neudělala jsem to. Vždycky jsem měla ke stromům velice blízko, ale tohle už přeháněli! Sevřela jsem pevně víčka a snažila se myslet na něco jiného. A jako první se mi v hlavě (Bůh ví proč!) objevil Kalvenův obličej! Tak tohle taky nepůjde, řekla jsem si v duchu…
Když už spali úplně všichni kolem mě (řekla bych, že i hlídka zavřela oči) konečně je to přestalo bavit, a nechali mně spát. A já usnula okamžitě!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama