Ethiliener - VI. kapitola

13. září 2012 v 18:14 | Iwein

Serenina poslední věta mi ležela v hlavě jako obrovský těžký balvan ještě dlouho poté, co jsem se oblékla a spolu s ní vyšla z malé chatrče zastrčené mezi stromy. Sešly jsme po vydlážděném chodníku z malého kopce do středu osady, kde různě procházela spousta mužů, žen i malých ušmudlaných dětí. Uprostřed návsi, jestli se tomu tak dá říkat, stála studna, která nejspíš zásobovala vodou celou osadu.
Serena mně vedla k jednomu z mnoha skromných domů, za kterým jsem zahlédla stodolu se stájí pro koně a kde jsem tušila, že budou ustájení i naši dva koně, na kterých jsme s Kalvenem jeli.
Vyšly jsme tři schůdky na terasu a poté dovnitř do domu. Vešly jsme přímo do místnosti, která sloužila asi jako obývák. Všechny pohledy přítomných se stočily k nám. A v tom jsem ji uviděla…
Byla tady, přesně taková, jako z mých snů a vizí… Yweyn.
Seděla na židli u stolu a dívala se na mne tak zvláštním pohledem, že mi z toho přejel mráz po zádech. Její oči vypadaly, jako by ani neměly zoričky… Jen tenká černá čárka lemovala kraj duhovky, který byla jen o něco málo tmavší než okolní bělmo. Zaregistrovala jsem pohyb pod stolem u jejích nohou.
Byl to ten velký bílý vlk… Zvedl hlavu a jakmile mně spatřil, zavrtěl ocasem jako pes, který vítá člena smečky. Dokonce neváhal přijít až ke mně. Zůstala jsem stát jako přimražená a čekala, co udělá. Ale on udělal něco, co jsem nechápala. Zastavil se asi půl metru přede mnou, posadil se a sklonil hlavu tak nízko, že se čumákem dotýkal dřevěné podlahy. Pohled měl sklopený.
Zůstal tak asi pět vteřin, načež se na mně podíval a vrátil se zpátky k Yweyn. Teprve pak promluvila.
"Vítám tě, Violo…", pronesla zvonivým hlasem.
"Yweyn…", vydechla jsem jenom, protože se mi nedostávalo slov. Ona se při tom oslovení zarazila a semkla úzké obočí. Ale nechala to být. Nejspíš se jí to nechtělo rozebírat před Serenou, Kalvenem a třemi dalšími muži, co tady seděli.
"Jsem ráda, že už je ti lépe", řekla upřímně. "Pojď, posaď se", vybídla mne a rukou ukázala na jednu volnou židli u stolu. Seren si bez zeptání sedla na druhou přesně naproti mně. Bylo vidět, že nechce u tohoto rozhovoru chybět.
"Jak se cítíš?", zeptal se mně Kalven s obavou v hlase.
"Jako kdyby se nic nestalo…", odpověděla jsem popravdě.
"To možná ano, ale stalo se toho mnoho. A o tom si promluvíme, ale až později", přerušila mně Yweyn a z jejího hlasu zazněla zvláštní autorita. "Když už jsi schopná zase jet na koni, je načase, abychom se vydaly na cestu. Do Ëleru jsou to to ještě čtyři dny, a už tak jsme zde promrhali spoustu času", rozhodla za nás za všechny a pohlédla na Kalvena.
"Děkuji ti jménem královny za tvé služby, i když o bezpečnosti tvého doprovodu by se dalo pochybovat… Vrať se zpět do Storisu a vyřiď tvému otci můj i královnin pozdrav", a tím s Kalvenem skončila.
Mně ale při jejích slovech ztuhlo celé tělo. Kalven se mnou už nepojede?? Nebude mně doprovázet až do cíle?? Sice jsem ze svých vizí věděla, že se nemusím Yweyn bát, ale teď, když jsme ji poznala osobně, z ní mám popravdě trochu nahnáno… Jestli jsou takhle chladní i ostatní elfové, to se mám teda na co těšit.
Yweyn s vrozenou elegancí vstala od stolu a všichni muži ji jako povelem následovali. Jen Serena a já jsme zůstaly sedět. Já protože jsem to nečekala a Serena k tomu nejspíš měla svoje důvody. Celou dobu totiž na Yweyn házela zvláštní zamračené pohledy. Kdoví, co si navzájem udělaly… Ale ani se Sereně nedivím, že si ji neoblíbila. Já zatím taky ne.
Se zpožděním jsme se teda já i Serena zvedly a následovaly ostatní v čele s Yweyn. Další události se točily jen kolem cesty. Yweyn všechny pověřila, aby nám sehnali nejrůznější věci a potraviny, které budeme potřebovat na cestu. Postávala jsem opodál a nevěděla, co mám dělat. Připadala jsem si nadbytečná. A tak jsem se vydala do stájí.
Svého bělouše jsem okamžitě poznala. Když jsem přešla k jeho stání, zvedl hlavu a zaržál mi na pozdrav. Vešla jsem dovnitř k němu a pohladila ho po čele.
"Doufám, že sis trošku odpočinul", zašeptala jsem a pořád ho hladila. Vtiskla jsem mu pusu na jemnou kůži kolem nozder, z police jsem vzala kartáč a začala jsem ho hřebelcovat. Nikdo se po mně nesháněl a tak jsem měla dost času jej česat tak dlouho, dokud se mu jeho srst neleskla ve slunečním světle, pronikajícího do stáje okny. I když to byl hřebec, celou dobu stál a byl klidnější než kterýkoliv valach. Doslova si hřebelcování užíval. Nejspíš mu už dlouho nikdo nevěnoval takovou pozornost. V klidu přežvykoval seno a občas zafrkal.
Když už jsem byla hotová, jenom jsem stála v boxu a hladila jej po krku, zaslechla jsem po podlaze kroky.
"Violo?", zavolal hlas. Kalven. Vyšla jsem tedy do chodby mezi stáními.
"Ano, tady jsem", řekla jsem zbytečně.
"Konečně, všude jsem tě hledal", ulevil si Kalven.
"Promiň", řekla jsem a myslela to upřímně. Nechtěla jsem mu přidávat starosti.
"To je v pořádku…", řekl nakonec a podíval se směrem k boxu bělouše (měla bych mu dát nějaké jméno). "Oblíbila sis ho, viď?", řekl s úsměvem.
"Koho??", v první chvíli jsem nechápala, koho mám na mysli.
"Přece Korika", vysvětlil.
"Takže on má jméno?", podivila jsem se.
"Jistě", rozesmál se. "Všichni koně mají nějaké jméno, tím obzvlášť, když jde o plemeníka z otcova chovu", řekl a já si jen pomyslela, že už jméno vymýšlet nemusím. Korik je pěkné.
"No jo", usmála jsem se. Chvíli bylo mezi námi ticho, pak promluvil Kalven.
"Přišel jsem se rozloučit… Odjíždím zpět. Určitě se ale ještě uvidíme", slíbil s nepřesvědčivým úsměvem. "Kdykoliv přijedeš do Storisu, budeš na hradě vítaná. Na to nezapomeň", řekl a už se neusmíval.
"Budu si to pamatovat", řeknu a vykouzlím úsměv.
"Sbohem, Uwetsi-níne", řekl a zase udělal to gesto s pěstí na srdci.
"Sbohem, princi Kalvene", usměju se a napodobím jeho gesto. On se rozesměje.
"Učíš se rychle", podotknul a zahleděl se mi do očí. Úsměv mu pomalu pohasínal stejně jako mně. Za těch pár dní se mezi námi vytvořilo zvláštní pouto. Strašně se mi líbí, ale není to láska… Aspoň doufám! Poslední, co v tomhle světě potřebuju je, se do někoho zamilovat. A už vůbec ne do prince!
On to ale nejspíš vidí jinak…
Udělá malý krok ke mně, takže nás dělí mezera sotva pět centimetrů. Neustále se mi při tom dívá střídavě do očí a na rty. Takové to gesto ve filmech, po kterém přichází polibek.
Stála jsem jako přimražená a nevěděla, co mám dělat. Kalven zvedl ruku a bříšky prstů mně pomalu pohladil od spánků až po bradu. Proti mé vůli mi přejel příjemný mráz po páteři a usadil se v podbřišku. Jeho rty se pomalu blížily k mým a já pořád stála jako solný sloup.
Zmohla jsem se jenom na to, že jsem zavřela oči a čekala, co bude dál. Kalven to nejspíš pochopil jako výzvu a zrušil tu malou vzdálenost, která dělila naše rty. Ty jeho byly příjemně hebké a teplé. První polibek byl nesmělý, ale když viděl, že nebudu protestovat, svým jazykem našel můj a mně se podlomily kolena.
Zabořil svou ruku do mých rozpuštěných vlasů a druhou mně přidržoval za pas. Po nekonečné minutě mně pustil a zadíval se mi do očí, v těch jeho se lesklo něco, co jsem nedokázala pojmenovat.
"Sbohem, Violo…", řekl tiše a bez ohlížení odešel ze stáje. Stála jsem tam, neschopna pohybu snad deset minut, než se odněkud nevynořil nějaký sedlák a neprobudil mně z letargie.
"Má paní! Yweyn Vás hledá", řekl udýchaně a chvíli jsme na sebe jenom tak civěli, než mi došlo, co chce. Rychle jsem potřásla hlavou, abych se zbavila myšlenek na to, co se před pár minutami stalo.
"A-ano jistě…", vykoktala jsem a mírně roztřesenou chůzí ho následovala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama