Ethiliener - II. kapitola

13. září 2012 v 18:09 | Iwein

Dovedl ke mně koně,(ano, koně! Žádnou motorku nebo auto!) který byl uvázaný kousek od místa, kde jsem se probudila. Byl to krásný hnědák se štíhlýma nohama a lesklou srstí. Kalven se rychlostí blesku vyšvihl do sedla.
"Pojď, nasedni si", pobídl mně a mně se zatočila hlava. Nikdy jsme na koni nejela! Naštěstí mi Kalven pomohl do sedla a já jsem bezpečně dosedla. Princ pobídl koně a s jistotou ho vedl lesem tam, kde jsem tušila krále.
K mému velkému překvapení se mi jelo pohodlně, i když jsem vlastně seděla za sedlem.
Asi po čtvrt hodině cesty jsme vyjeli ven z lesa a ocitli se na rozlehlé pláni, kde rostla jen řídká žlutá tráva a křoviny. Táhla se až daleko za obzor. Najednou jsme najeli na vyjetou silnici, jestli se tomu tak dá říkat, která pravděpodobně vedla až k místu, kde mě chtěl odvést. Ke králi…
"Jak daleko to ještě je?" zeptala jsem se.
"Asi půl hodiny krokem…" odpověděl.
A opravdu. Za pár minut už jsem v dálce viděla obrys města a jeho hradeb. Když už jsme byli trochu blíž, začínala jsem rozeznávat jednotlivé domky, pole a ohrady před hradbami. Před námi se tyčilo nádherné starověké město…
"Páni, je tak obrovské!", vydechla jsem.
"Tohle je královské město Storis. Střetávají se tady všechny obchodní stesky, které vedou přes království. Je staré přes 4 staletí", řekl s úctou v hlase.
"To je neuvěřitelné…", kroutila jsem hlavou a neustále zírala na tu mohutnou krásu před sebou.
Město bylo obehnáno vysokými hradbami s cimbuřím a za nimi vykukovaly nesčetné věže a věžičky. Všechny střechy měly červené tašky a vše tak bylo dokonale slazené. Město se táhlo přes téměř celý horizont. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak je vlastně velké.
Míjeli jsme políčka a domky, míříc při tom k obrovské kované bráně. Byla otevřená, protože neustále po cestě proudilo plno lidí i zvířat. Někteří mířili ven, jiní do města. Ani nevím, jak jsme se najednou dostali do takového davu. Vůbec jsem si toho nevšimla. I když jsme nevypadali nijak nápadně (až na moje oblečení), všichni nám uhýbali z cesty a téměř všichni směrem k nám vysílali to zvláštní gesto s pěstí, jako to předtím udělal Kalven. Zřejmě to byl nějaký projev úcty směřovaný k princi.
Vjeli jsme do města, kde bylo snad ještě rušněji. Připomínalo mi to New York v době dopravní špičky. Rozdíl byl v tom, že tady nikdo nikam nepospíchal a lidé na sebe byli milí a přátelští.
Hned za bránou bylo malé nádvoří, z kterého vedly tři uličky. Princ vedl svého koně po té nejširší, která vedla dál do hlubin města. Procházeli jsme kolem kamenných domů, které byly na sebe namačkané a vypadaly jeden jako druhý. Některé z nich sloužily k bydlení a na jiných byly cedule, na kterých bylo něco napsáno, ale já si to nestihla přečíst. Ale pochopila jsem, že to asi budou nějaké obchůdky nebo hospody… A u zdí těch domů posedávalo plno špinavých a otrhaných žebráků, kteří se snažili od lidí vyprosit nějaké peníze. Někteří byli zmrzačení a bylo mezi nimi taky hodně dětí… Musela jsem od nich odvrátit oči, bylo mi jich líto…
Po chvíli jsme vjeli na obrovské kamenné náměstí… (Vlastně všechno tady bylo kamenné) Uprostřed ní stála krásná starobylá kašna. Kolem ní pobíhalo nebo sedělo několik dětí a cákali po sobě vodu.
Na druhé straně náměstí se tyčil obrovský hrad… Ke vchodu vedly dlouhé schody, dole i nahoře stráženy vojáky v brnění a červeném plášti na zádech a lemované sochami mužů… Podle toho, jak vypadali, bych je tipla na bývalé krále, kteří zde vládli. Ale všechny místa ještě nebyly obsazené. Zřejmě byli přichystané pro budoucí krále.
Pod schody jsme zastavili a podle vzoru Kalvena jsem seskočila dolů. Okamžitě k nám přispěchal jeden z vojáků, vzal koně za otěže a odvedl pryč.
"Pojď", řekl mi princ a šel po schodech nahoru. Docela ochotně jsem ho následovala. Lepší, než zůstat dole a nechat se okukovat zvědavci, kteří se nenápadně shlukli kolem.
U vysokých dřevěných vrat, které strážili další dva vojáci, jsme se na chvíli zastavili.
"Ona jde se mnou", řekl vojákům a ti nám potom otevřeli dveře, abychom mohli vstoupit do hradu.
Ocitli jsme se ve velké prosvětlené kruhové místnosti s vysokým stropem, ze které vedly čtyři menší a jedny široké dřevěné dveře. Mezi nimi byly pověšené tlusté a na pohled těžké červené závěsy, které dosahovaly od stropu až na zem. Každé z dveří strážili dva vojáci. Krom toho byla místnost prázdná a celkem studená. I v mikině jsem se na chvíli otřepala. On mě vedl dál k těm nejmasivnějším dveřím.
"Počkej tady", řekl a k vojákům, co stáli opodál, vyslal nějaké znamení. Nejspíše rozkaz, tipla jsem.
Dva vojáci mu beze slova otevřeli dveře a on vešel dovnitř. Bylo to tak rychlé, že jsem nestačila ani pořádně zjistit, co je za nimi. Zůstala jsem stát v tiché místnosti jen s neustále mlčícími vojáky. Konečně jsem si je mohla aspoň pořádně prohlédnout…
Všichni vypadali naprosto stejně. Lesklé stříbřité brnění jim přesně sedělo, helmice jim zakrývala celou tvář, jen malou škvírkou šlo vidět, jak si mě zvědavě měří. Kalhoty i boty měli také kované. Nedokážu si představit, že bych v tomhle musela být celý den! Už jenom podpatky mi dělají potíže… Na ramenou měli připevněný dlouhý plášť stejné barvy jako závěsy. Okraje měli obšité zlatou nití.
Na brnění měli vyryté nějaké podivné ornamenty a znaky. Nevěděla jsem, co znamenají, a ani jsem neměla čas nad tím dumat, protože se otevřely dveře a z nich vyšel další voják. Proboha, kolik jich tu mají?!, pomyslela jsem si.
"Pojďte, prosím", řekl muž v brnění a pokynul mi rukou. Byla jsem dost zmatená a bála jsem se, co přijde. Do místnosti jsem vstupovala s malou dušičkou a pěkně vynervovaná…
Vešla jsem do velkého trůnního sálu. Od dveří, kterými jsem teď přišla, se táhl dlouhý rudý (co s tou červenou pořád mají?!) koberec, který pokračoval až na druhou stranu místnosti s vysokými okny, a končil u třech schůdků, na kterých stál mohutný a široký trůn. Po pravé straně místnosti stál podlouhlý dřevěný stůl a u něho stálo osm židlí. Na trůnu seděl postarší, asi padesátiletý muž s hustým šedým vousem na tváři. Oči měl zapadlé a zarostlé hustým obočím, ale měl v nich zvláštní jiskru… Jejich barva se velmi podobala té, jakou měl princ. A potom jsem si ho všimla. Stál jen kousek od trůnu, čelem ke mně. Král se na mě díval s potěšeným a možná i překvapeným výrazem ve tváři. Když mně spatřil, postavil se a sešel ty tři schůdky.
"Vítej v Ethilieneru, Violo. Konkrétně v Sarëjském království. Já jsem král Lorix a tohle je můj syn, princ Kalven", promluvil pevným hlasem.
"Je mi ctí…ehm…Vaše Veličenstvo", odpověděla jsem a doufala, že jsem ho oslovila správně. Král se jen pousmál, takže jsem usoudila, že jsem se neztrapnila.
"Můj syn mi řekl, jak tě našel, Uweytsi-níne. Je to zvláštní. Čekali jsme tě někde jinde… Ale jak se vidět, život míní, osud mění. Bylo štěstí, že se Kalven zrovna projížděl kolem a našel tě právě on", řekl a mně už fakt lezlo na nervy to oslovení! Kdybych tak věděla, co znamená…! "Pověz mi, jak ses zde ocitla?"
No, to mě taky zajímalo, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla.
"Seděla jsem na mýtině nedaleko mého domova a usnula jsem. Měla jsem zvláštní sen… No, a když jsem se probudila, byla jsem tady. Chvíli jsem bloudila po lese, ale potom jsem asi usnula vyčerpáním…", pověděla jsem jim ve zkratce, ale pravdivě svůj příběh.
Král Lorix zvedl šedivé obočí. "Říkáš, že jsi měla sen?", řekl.
"Ano…", přikývla jsem.
"Co jsi viděla?", zeptal se.
"Byly to takové útržky…", řekla jsem a na chvíli se zamyslela. "Viděla jsem válku… Velkou krvavou bitvu mezi lidmi, trpaslíky a elfy s-", svraštila jsem obočí a snažila se najít pro ty stvoření vhodný popis. "-nějakými… zvířaty, nebo tak něco…"
"Měli zelené oči?", zeptal se náhle Kalven.
Překvapeně jsem na něho pohlédla. "Ano, měli. Takové až jedovaté…"
"Jen jediný tvor na tomto světě má takové oči…", řekl král.
"Survalové", odpověděl Kalven s nechutí v hlase.
"Co ještě jsi viděla?", chtěl vědět král.
Chvíli jsem se zamyslela a dívala se při tom do země. "Ženu… Měla dlouhé rovné černé vlasy. Seděla na trůnu a trápila se. Najednou se na mě podívala a řekla: 'Violo, prosím, pomoz nám. Potřebujeme tě'…", odpověděla jsem.
"To byla určitě Aniä. Královna elfů…", řekl Lorix. "Honem, děvče, řekni mi, co jsi ještě viděla!"
Vzpomněla jsem si na chrám a na kámen uvnitř… Ale usoudila jsem, že není potřeba, abych jim řekla i o něm. "Už nic… Potom jsem se probudila", zalhala jsem.
Chvíli bylo v sále ticho a potom král znovu promluvil.
"Tohle nemůžeme řešit sami. Aniä o tobě už zcela jistě ví, a je důležité, abychom tě co nejdříve v pořádku dopravili do Elëru. Hlavního města elfů. Vyrazíte zítra. Kalvene, ty Violu doprovodíš", rozhodl král.
"Jistě, otče!", odpověděl princ.
On se na svého syna podíval moudrým pohledem.
"Postarej se, aby Viola dostala jídlo, čisté oblečení a pokoj. Poté za mnou přijď do pracovny", nakázal mu a zmizel v jedněch z dveří.
Za dvě hodiny už jsem ležela v měkké posteli v jednom z mnoha pokojů v hradu. Konečně jsem se po dlouhé době cítila spokojeně… Dvě služebné mi donesli do pokoje kus pečeného masa a nějaké zvláštní bílé pečivo. Všechno jsem snědla, i když by mě k tomu doma nikdo nedonutil. Hlad vás naučí si vážit jídla. Potom mě zavedly do koupelny, kde už byla připravená velká kamenná vana plná kouřící se vody.
Slastně jsem se do ní ponořila a zůstala tam tak dlouho, dokud téměř nevychladla. Potom jsem si oblékla bílou plátěnou noční košili, která mi dosahovala kousek nad kolena. Konečně jsem trochu zapadla. Moje džíny, tričko i mikinu mi služebné odnesly a něco mi říkalo, že už je nikdy neuvidím. Bylo mi jich líto. Bylo to to jediné, co mi připomínalo, odkud jsem přišla.
Nerada jsem si to připouštěla, ale v hloubi duše jsem tušila, že tady zůstanu už napořád… Pokud se teda neprobudím a nezjistím, že to všechno byl jen sen. Ale s každou uplynulou hodinou jsem tomu přestávala věřit…
Ráno mě probudilo slunce, které si nějak našlo cestu skrz, světe, div se, červené závěsy. I když jsem poznala, že je brzo, už se mi nechtělo spát. Byla jsem odpočatá jako snad nikdy předtím. A nezdál se mi žádný hororový sen jako obvykle.
Vstala jsem z postele a šla k oknu. Odhrnula jsem závěsy a naskytl se mi nádherný pohled na vycházející sluce. Celá krajina byla svěží a pokropená ranní rosou. Všechno se třpytilo ve slunečních paprscích a já už jsem se těšila, až vyjdu ven a zase pocítím energii stromů a rostlin.
Z rozjímání mě vyrušilo zavrzání dveří. Do pokoje nakoukla služebná.
"Má paní, omlouvám se, že ruším tak časně, ale král vás už očekává. Máte se ustrojit a jít za ním", řekla tenkým ustrašeným hláskem. "Tady máte oblečení", pokračovala, položila mi malou hromádku na postel a boty na zem. "Počkám na chodbě."
"Dobře, děkuji", řekla jsem a usmála se na ni.
Plaše mi úsměv oplatila a zavřela dveře.
Přešla jsem k posteli, abych zjistila, co mi donesla. Jako první jsem roztáhla velice jemnou tkanou košili s dlouhými širokými rukávy, v pase trochu zúžená a nahoře nabíraná. Přesně tvarovaná na ženské tělo. Jenom jsem se bála, jestli tam budu mít co dát. Z větší části byla bílá, jen na rukávech byla prošitá červenou nití. Jako další byl korzet z tmavé lesklé kůže. Takový, který se váže pod prsa. Dále potom černé úzké kalhoty ze zvláštní látky podobné struktury jako samet. Boty byly ze světlé kůže, šněrovací a vysoké po kolena. Celkem jsem byla s oblečením spokojená, jenom jsem netušila, v jakém pořadí to na sebe obléct. Hlavně ten korzet mi dělal starost.
Rozhodla jsem se, že první zkusím kalhoty. K mému potěšení jsem se do nich vešla tak akorát. Tři knoflíky jsem zapnula bez nejmenších problémů. Jako by byly ušité přesně pro mě. Další následovaly boty.
Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na systém tkaniček, ale nakonec jsem je přece jen obula. Košile byla hračka… Jenže potom jsem vzala do ruky korzet a byla jsem ztracená. Přemýšlela jsem, jak to patří. Po chvíli dumání jsem usoudila, že zavazování bude vepředu. Pracně jsem si ho nasadila a musela jsem si lehnou na postel, abych si ho mohla zavázat. Pořád, když jsem navlíkala tkaničky, mi sjížděl, až jsem ho jednou měla v půlce lýtek. Pozorovat mně někdo, asi by se docela nasmál…
Nakonec, po několika minutovém zápasu se šňůrkami a dírkami, jsem si ho přece jen nasadila. A zjistila jsem, že mi i docela sluší! V té chvíli jsem děkovala za svou štíhlou postavu.
Ještě jsem si trochu rozčesala hřebenem, položeným na malém dřevěném stolku vedle velkého zrcadla, svoje rovné dlouhé blond vlasy a konečně jsem byla připravená setkat se s králem.
Vyšla jsem ze dveří a střetla se se služebnou, která na mě čekala, aby mě odvedla ke králi. Sama bych se v tomhle bludišti chodeb a schodů ztratila. Když mě uviděla, zapomněla údivem zavřít pusu.
"Sluší mi to?" zeptala jsem se s obavou v hlase.
"Ano, má paní. Moc", usmála se dívka. Trochu se mi ulevilo. Bála jsem se, že v tom budu moc nápadná, ale potom jsem usoudila, že to je v téhle zemi mnohem normálnější oblečení než džíny.
Služebná mě vedla spletitými chodbami, které byly jedna jako druhá, vyšli jsme dvoje schodiště, až jsme konečně dorazili k dřevěným dveřím, u kterých stáli vojáci. Věděla jsem, že dál už musím sama. Dívka se uklonila a zase zmizela za rohem. Stráže mě beze slova pustili dál a já jsem vešla do známého trůnního sálu.
Král Lorix seděl v čele dřevěného stolu a princ po jeho levici. Oba ke mně obrátili hlavy a na Kalvenově obličeji se zračil údiv. Když jsem vešla, král i Kalven povstali, i když princ trochu se zpožděním.
"Rád tě vidím, Violo", pozdravil král.
"Já vás také, Vaše Veličenstvo", poklonila jsem se.
Podle výrazu v obličeji se zdál být potěšený mým chováním, a tak jsem v něm pokračovala. Když už jsem ta Uweytsi-níne, tak ať to nějak vypadá. I když jsem neměla ani páru co to znamená.
"Chtěla bych vám poděkovat za vaši pohostinnost. Moc si toho cením, můj pane", řekla jsem.
"Je naší milou povinností poskytnout hostovi zázemí. A ty JSI naším hostem, Violo", řekl a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a všimla si, že Kalvena na mně neustále zíral.
"Pojď, posaď se", pokynul mi král na židli naproti princi. Poslechla jsem a všichni tři jsme se posadili. "S Kalvenem jsme se dohodli, že vyjedete už dnes dopoledne. Je velice důležité, aby ses ke královně dostala co nejdříve. Včera jsem vyslal posly. Královnini vojáci na tebe budou čekat na hranicích mezi našimi královstvími, v malém městečku Faril. Odsud už pojedeš sama, Kalvene, ty se vrátíš domů. Máš nějaké otázky, Violo?", otočil se na mě.
"Snad jen jednu… Jak to je daleko?"
"Do Elëru asi deset dní. K hranicím šest dní", odpověděl mi Kalven.
Deset dní jízdy na koni… Bože, ochraňuj mě…!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama