Přírůstek do rodiny ...

16. září 2012 v 16:11 | Iwein |  Můj život
Ahoj všem!

Dneska jsem byla s kámoškou na FAUNA trzích v Ostravě na Černé louce. Původně se jenom podívat. No... jak už to tak bývá, neodjely sme samy.

 

Koloběh života

14. září 2012 v 19:26 | Iwein |  Moje FOTO

 


Nekupujte, adoptujte!

14. září 2012 v 19:21 | Iwein |  Moje FOTO

Miley Cyrus a její nový look

13. září 2012 v 20:27 | Iwein |  Moje postřehy
Ahoj všem!

Jelikož jsem velkou fanynkou mladé zpěvačky a herečky Miley cyrus, nemohl mi uniknout nedávný rozruch kolem její osoby. Miley se nechala OSTŘÍHAT a NABARVIT!

Z mile vypadající holčičky se stala skoro až strach nahánějící rebelka! No, ono se říká, že změna je život, ale nezdá se ti, že si to trošku přepískla, Miley? Nevím jak vy, ale mně se teda víc líbila s tím svým úžasným hárem (které jsem ji neskutečně záviděla!)
Miley se svým bývalým hárem..


A Miley teď...

K nepoznání, co? ...


Léto s vůní lásky II. část

13. září 2012 v 18:51 | Iwein |  Jednorázovky
Na malé terase před hlavními dveřmi spokojeně ležel kříženec německého ovčáka jen o něco menší než Duffy. Zvědavě zvedl hlavu, a když mně poznal, radostně se ke mně rozběhl.
"Ahoj, Brite!" přivítala jsem se s ním a drbala ho při tom za ušima, až Duffy začala žárlit. Brit si jí všiml až po tom, co mě náležitě oblízal. Viděli se jen jednou, když byla Duff ještě štěně, ale podle všeho se vzájemně poznali. Začali spolu blbnout po zahradě a hlasitě při tom štěkat a kňučet radostí. Hluk vylákal před dům i babičku.
Tmavě hnědé vlasy (stejně jako já) měla upravené trvalou, na obličeji měla jen pár vrásek a přitom v životě nepoužila barvu na vlasy či krém proti vráskám. Na sobě měla oranžovou zástěru na knoflíky, která jí dosahovala do půlky lýtek. Obutá byla v obyčejných korkových cuklích.
"Teri? Vy už jste tady?" podiví se a po tváři se jí rozlije milý úsměv.
"Ahoj, babi!" pozdravím ji a jdu ji obejmout. "Vyjeli jsme brzo, aby ve vlaku nebylo moc lidí" vysvětlím. "Babi, tohle je Eliz. Moje kamarádka" představím ji můj doprovod.
"Dobrý den, paní Matoušková", pozdraví mile a podá si s ní ruku.
"Ale prosím tě! Žádná paní Matoušková. Říkej mi babi" požádá ji a zase se usměje tak, jak to umí jenom ona. "Když mi někdo vyká, připadám si hrozně stará!" vysvětlí se smíchem. Potom si všimne dvojce psisek, skotačících na dvorku. "No teda!" podiví se. "To že je Duffy?" nechápe.
"V celé své kráse" potvrdím.
"Ta teda vyrostla. Čím ji krmíte, proboha?" diví se dál.
"Normálně, granulemi…" pokrčím rameny.
Babi ještě chvíli vrtí hlavou. Potom si všimne, že pořád máme na zádech krosny a už nás žene do domu. Zavedu Eliz do pokoje v patře, ve kterém se nachází dvě postele s naducanými péřovými peřinami a dvě masivní dřevěné skříně. Vybalíme svých pět švestek, Eliz shodí korzet a sukni načež si obleče pohodlnější šortky a triko bez rukávů. Potom sejdeme do kuchyně po úzkých a strmých schodech, připomínající spíše žebřík, a sedneme si s babičkou ke stolu, kde už jsou připravené čerstvé honzíkovy buchty s povidly a sklenice vody s domácí malinovou šťávou. Olizujeme se až za ušima a při tom odpovídáme na babiččiny otázky. Nejčastější téma jsou kluci. Babička je totiž zvědavá až hrůza. Několikrát jsem ji musela říkat, že s nikým nechodím. Nechtěla mi věřit. Eliz jakby smet.
A tak jsem radši zavedla řeč jinam.
"Babi, nevíš, jestli by se nenašla nějaká brigáda v kempu?" zeptala jsem se.
S Eliz jsme se totiž shodly na tom, že trochu peněz by se nám šiklo.
"Myslím, že Božka někoho shání… ale musíte se tam zajít pozeptat, nevím, jestli už si někoho nenašla", řekne babi a my najednou nemáme v domě stání. Oblíkneme si plavky, do batohu přihodíme ručník a s Duffy i Britem se vydáme směr kemp. Už dálky jde poznat, že u rybníka bude rušno. Sotva projdeme bránou, naskytne se nám pohled na přeplněnou pláž a stanové městečko dál od vody, kde je stan na stanu. Eliz překvapením otevře pusu. Všude, kam se podíváte, jsou totiž většinou trampové (a hezcí trampové), v menšině jsou tady místní. Vítězně se na Eliz usměju.
"Říkala jsi, že tady nejsou žádní kluci?" zeptám se jí.
"Měním názor" řekla a dál lustrovala očima pláž i okolí.
"Dobře, ale jsme tady kvůli práci a ne očumování kluků. To až později" připomenu jí a táhnu k hlavní dřevěné budově, kde sídlí vedení kempu. Psy necháme uvázané před budovou a vejdeme.
Vyznám se tu, vím, do které kanceláře mám jít. Ostatně, brigádu jsem tu už párkrát měla.
Zaklepu na dveře s cedulkou Božena Korálová - personální ředitelka. Když se ozve vyzvání "Dále", otevřu dveře a společně s Eliz vejdeme do útulné kanceláře. Za stolem sedí žena asi 45 let s nakrátko ostříhanými blond vlasy. Zvedne oči od nějakého papíru, aby zjistila, kdo se opovážil vstoupit do jejího království. Když mě pozná, okamžitě nahodí úsměv.
"Ahoj, Terezko" pozdraví.
"Dobrý den" odpovím já i Eliz.
"Pojďte, holky, posaďte se" nabídne nám dvě křesla naproti stolu. "Co byste rády?" zeptá se a opře si lokty o desku stolu.
"Přišla jsem se zeptat, jestli byste pro nás neměla nějakou brigádu" oznámím ji. Ona chvilku zapřemýšlí.
"Vlastně měla…" řekne poté. "Někoho bych potřebovala do recepce a restaurace."
"Opravdu? Tak my bychom ty místa vzaly, že?" řeknu a drcnu loktem do Eliz. Ona rychle pokývá hlavou.
"Kdy byste mohly nastoupit?" zeptá se.
"Zítra" odpovím a koutkem oka zahlédnu, jak Eliz vytřeštila oči.
"Výborně!" prohlásí paní Korálová a už s námi sepisuje smlouvu na dva týdny.
* * * * * *
Druhý den ráno v sedm hodin už procházíme branou kempu. Služba nám oběma začíná v 7:05. Eliz se ode mě odpojí už těsně za branou a míří do malé dřevěné budky s nápisem RECEPCE načež neustále zívá, div si nevykloubí čelist. Já pokračuju dál do budovy s terasou, která se rozkládá nad hladinou rybníka, takže mají hosté restaurace krásný výhled na celý rybník. Vyhopsám tři schody na zastřešenou terasu a mířím do vnitřní části restaurace. Kemp se teprve probouzí, a proto jsou všechny stolu zatím prázdné. Za barem se ohání utěrkou asi 20letá holka s rovnými blond vlasy do půlky zad a na očích má elegantní dioptrické brýle.
"Ahoj, já jsem tady na brigádě. Korálová říkala, že mně tu má někdo zaučit." Řeknu a rozhlédnu se kolem.
"Čau, já jsem Klára" podá mi ruku.
"Tereza" odpovím.
"Tak, vzadu za kuchyní je šatna. Na hromadě jsou čisté pracovní trika. Vyber si, které ti padne, a přijď zpátky. Ukážu ti co a jak" řekne a já zmizím v kuchyni. Šatnu najdu snadno. Proberu se hromádkou červených triček různých druhů a střihů až si vyberu tílko s hrubými ramínky, které se vzadu za krkem spojují. Je mi sice trochu krátké ale proč neukázat ploché bříško, ne? K černé uplé mini se skvěle hodí.
Vrátím se zpátky za bar a vyslechnu snad desetiminutovou instruktáž ohledně mé náplně práce. Je jednoduchá: chodit mezi stoly, přijímat objednávky, dávat je Kláře a potom zase odnést jídla a pití zpátky na stůl. Jak prosté.
Něco po deváté se restaurace začíná plnit prvními hladovci. Lítám po terase jako hadr na holi a nemám ani chvíli oddych. Nejvíce mně rozčilují obdivné pohledy a řeči od ženatých tatínků. Někteří by mi mohli dělat mého vlastního otce! Divím se, že se nestydí. A zároveň lituju, že tady sebou nemám Duffy. Ta už by je odkázala do patřičných mezí.
Naopak pozornost mladých kluků mě těší. Koho ne, že? Do konce služby mám nejméně pět nabídek ke společnému koupání. Nepřijmu ani jednu. Jen řeknu možná. V jednu odpoledne, kdy mám padla, hned spěchám za Eliz. Odchytnu ji přesně, když vychází a zamyká recepci.
"Tak co, jaká byla služba?" zeptám se jí.
"V klidu. Ještě jsem stihla dohnat spánkový deficit" řekne.
"Mně bolí celé tělo. Člověk by nevěřil, jak je únavné pinglovat mezi stoly" odfrknu si.
Zamíříme na pláž, ve stínu vrby si roztáhneme deku, svlečeme se do plavek a okamžitě nabereme kurz - voda. Zatímco Eliz jde do vody po břehu a už když má vodu po kotníky, stěžuje si, že je studená.
Neujde mi pozornost party pěti kluků, kteří sedí u tří menších stanů a upřeně nás pozorují. Dělám, že je nevidím a z mola skočím ukázkovou šipku přímo před Eliz. Ona úlekem vypískne. Hned jak se vynořím, zatlačí mi hlavu zpátky pod hladinu. Dost dobře nejde smát se a nevydechovat vzduch, tudíž za chvíli takřka lapám andělíčky. Vynořím se právě včas, abych se stihla nadechnout vzduchu a neutopit se. Směju se ale dál.
"Jaká byla sprcha?" zeptám se pobaveně.
"Osvěžující, díky!" prohodí sarkasticky a já koutkem oka zahlédnu, že skupina kluků se našim výstupem baví. Jeden z nich vstane, pobídne ostatní a za chvíli už všichni běží k vodě.
"Honem, pod vodu!" pobídnu Eliz. Ona zprvu nechápe, ale potopí se. Pod vodou plaveme směrem pod dřevěné molo, odkud máme kluky jako na dlani ale oni nás nevidí.
Vletí do vody až stříká na míle daleko, a když mají vodu takřka po pás, udiveně se rozhlíží. "Kde jsou?" slyším, jak se jeden z nich ptá. Prozradíme se smíchem.
"Hele! Támhle jsou!" křikne druhý a ukáže prstem směrem k molu. Všichni se otočí. Bez dalšího domlouvání se obě potopíme a plaveme každá na jednu stranu. Kluci nemohou vidět, že plaveme pryč, a tak hned zamíří pod molo, kde tuší naši přítomnost. Plavu dál směrem k ostrůvku porostlého stromy a paloučkem mezi nimi. Celou vzdálenost urazím na jedno nadechnutí a vítězně vylezu na břeh, odkud vidím, jak Eliz pět kluků nahání po pláži. Sedla jsem si na vyhřátý písek a s úsměvem je pozorovala. Chtěla kluky, má je mít. Aspoň už si nebude stěžovat, že se nudí.
Kluci se na ni sesypali jako vosy na bonbón a strhli ji sebou na písek. Smích a Eliziny výkřiky doléhali až ke mně. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, otočila jsem se a šla směrem k mýtině uprostřed lesíka. Opřela jsem se zády o kmen břízy a zaposlouchala se do šumění listů ve větru a zpěvu ptáků.
"Ahoj" pozdravil mě klučičí hlas, až sem sebou trhla. Rychle se otočím a zahlédnu známý obličej. Kudrnaté mokré vlasy měl rozpuštěné, na sobě černé bermudy. Na hrudníku bez jediného chloupku se mu třpytily kapičky vody.
"Honzo…?" řekla jsem a dívala se do jeho nádherného obličeje. Nedokázala jsem určit, jestli se mi to náhodou jenom nezdá. "Jsi to ty?" zeptala jsem se.
"Sem to já" zasmál se mému výrazu.
"Ale co… co tady děláš?" nechápala jsem.
"No, víš… přemluvil jsem kluky, abychom se vrátili. Popravdě řečeno: psychicky jsem je týral. Tak často jsem o tobě mluvil, až Kuba řekl, že je to k nevydržení a vrátili jsme se" řekl s úsměvem a já jsme měla sto chutí ho políbit.
"Vážně?"zeptala jsem se a uličnicky se usmála.
"Jo" potvrdil a pomalu ke mně přistoupil. "Víš, jsem asi hroznej vůl, ale… já se nejspíš zabouchl…" přitáhl si mě ještě blíž k sobě, až jsme se dotýkali snad na všech místech.
Vzhlédla jsem, abych mu viděla do očí. "Jsem ráda, že jsi je přemluvil… Jinak bych tě asi šla hledat sama. Strašně jsi mi chyběl" přiznala jsem.
"Fajn, ale teď už bychom mohli přestat mluvit, nemyslíš?" řekl a sklonil hlavu, aby byl co nejblíže k mým rtům. Nečekal na mou odpověď. Vzal mou hlavu do svých rukou a něžně mě políbil. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Srdce mi bušilo jako o závod a já jsem málem zapomněla, jak se dýchá. Nemohla jsem uvěřit, že je tady.
Tohle bude bezkonkurenčně nejlepší léto!

Léto s vůní lásky I. část

13. září 2012 v 18:50 | Iwein |  Jednorázovky
První den letních prázdnin, kdy je venku 38 ve stínu, trávím vybalováním kufru. Od doby, kdy jsem přijela z internátu, jsem nebyla schopna se k tomu donutit. Kolem mě neustále pobíhá a plete se mi pod nohy moje roční "štěně" německé dogy jménem Duffy. Jelikož druhým rokem studuju střední veterinární školu v Kroměříži, můžu mít v kotci u internátu i Duffy. Teď je ale nadšená, že je zase "doma". Troufám si říct, že z celé rodiny, která se skládá z mých dvou rodičů a o dva roky staršího bráchy Vítka, má nejradši mě. Ono se není čemu divit. Domů ji beru jen občas na víkend, jinak tráví většinu života v Kroměříži. I když je hodná a poslušná, přece jenom cestování se zvířetem takových rozměrů je značně komplikované. Velmi často mám také problémy s tím, že si spolucestující jak ve vlaku, tak v autobuse stěžují, že slintá na podlahu. No Bože! Někteří lidi jsou opravdu strašné citlivky!
Z vybalování mně vyruší zarachocení klíčů v zámku a následné šustění tašek. Mamka… Duffy okamžitě, jako pravý hlídač, jde omrknout situaci a když zjistí, že je to jen další člen smečky, párkrát zavrtí ocasem (jen aby se neřeklo) a zase se vrátí do mého pokoje, načež si vyskočí na postel a spokojeně položí hlavu na packy.
"Ahoj" houknu do chodby pozdrav. Mamka si vyzuje boty a v zápětí se objeví ve dveřích.
"Ahoj Teri" pozdraví mně a zase zmizí v kuchyni. Když dokončím vybalovaní a naházím špinavé věci na vyprání do koše na prádlo, zamířím za ní. Duffy, můj věrný stín, seskočí z postele a šine si to za mnou. Sednu si na židli ke kuchyňskému stolu.
"Volala babička" oznámí mi. "Ptala se, kdy přijedeš."
Svojí jedinou babičku mám hrozně ráda a už od malička k ní na vesnici jezdím o letních prázdninách odpočinout si. Občas i na celý měsíc. Na to, že jí je 62, je velice moderní. Nezastává takové ty názory, že sex až po svatbě. Rozumím si s ní někdy mnohem víc než s mamkou.
"Jo, už jsem nad tím uvažovala…" řeknu. Na chvíli se zamyslím a potom se zeptám: "Myslíš, že by se mnou mohla jet Eliz?"
"Pokud jí to rodiče dovolí, myslím, že babička nebude proti."
Eliz je moje nejlepší kamarádka už od základky a ani internát nás nerozdělil. My dvě jsme se pod přezdívkou "černé můry" zapsaly do historie základky. Někdy to s námi měli učitelé dost těžké, ale my jsme si je vždycky dovedli zase usmířit.
Popadnu mobil a už vytáčím známé číslo. Po třech zazvoněních se ozve kamarádčin veselý hlas.
"Nazdar!" pozdraví mě rozjařená Eliz. I napříč tomu, že dost křičela, jsem ji skoro neslyšela.
"Kde to seš? Skoro tě neslyším"zahulákám.
"Cože??" zakřičela zase ona.
"Že tě neslyším!!!" řeknu a každé slovo pečlivě odděluju.
"Počkej, já tě neslyším!" křikne a jde slyšet už jen hlasitá hudba a za chvíli třísknutí dveří. Hudba umlkla.
"Tak, tady to snad bude lepší" oddychla si. Málem jsem vybuchla smíchy. No jo, Eliz…
"Co se to u vás děje?" zeptám se.
"Ále, ségra oslavuje dospělost…" řekne ledabyle.
"V jednu odpoledne?" divím se.
"No jasně, dvanáctihodinový mejdlo, ne?" zasměje se.
"Tvoje ségra je nezmar!" zavrtím hlavou. "Hele, nechtěla bys jet se mnou na tři týdny na vesnici k babči?", zeptám se. Eliz se na chvíli zamyslí.
"Jsou tam nějací pěkní kluci?" zeptá se.
"Jasně, mraky!" ujistím ji.
"No, s ohledem na to, že na prázdiny nemám žádný jiný program, tak pojedu." Řekne. "Ale chraň tě ruka Páně, jestli se tam budu nudit!"
"O to se postarám! Jinak odjezd je zítra v 9:45 z vlakáče."
"Cože?! Tak brzo?" zanaříká.
"Však počkej, na vesnici budeme vstávat v šest s kohouty. Na to si zvykneš!" utěšuju ji.
S úsměvem zaklapnu mobil a jdu mamce oznámit, že zítra její drahá dcera zase odjíždí.
* * * * * *
Druhý den se z postele vyhrabu už v sedm ráno. Spolehlivější budíček než Duffy neseženete! Zopakuji každodenní rutinu: nasnídat, vyčistit zuby, obléct se popadnout vodítko a šupky ven. Obejdu malý parčík kousek od sídliště, což mi trvá zhruba patnáct minut. Venku je už v tak časnou hodinu krásně teplo. Jsem jen v šortkách a triku s krátkým rukávem a přesto je mi dobře.
Doma do krosny nabalím všechno potřebné. Jelikož mám trénink s balením věcí na intr, vím přesně, co využiju, a co bych tahala zbytečně. Když už mám všechno připravené v chodbě a oblečená v černých kraťasech a tílku na ramínka upravuji poslední nedostatky na obličeji před zrcadlem, vykoukne máma z ložnice. Rozespale zamžourá na hodiny. Je 9:00.
"Proč sis ještě nešla lehnout…? Vždyť je teprve devět"
"Vlak odjíždí ve tři čtvrtě na deset." Vysvětlím. "Jo, a potřebovala bych ještě nějaké peníze. Na žrádlo pro Duffy."
"Ty ji bereš sebou?" podiví se.
"Mami, vždyť by tu za A) byla pořád sama a za B) by se tu beze mě zvencla"
Máma uzná, že mám pravdu a bez dalších diskuzí vytáhne z peněženky 1 000 ,-.
"Díky" řeknu a vlepím ji pusu.
Nazuju si černé číny, na záda hodím krosnu a s Duffy po boku se vydám směr vlakové nádraží.
Už z dálky vidím Eliz opřenou o zábradlí hned vedle kolejí. Krosnu má položenou vedle sebe na zemi. Černé dlouhé vlasy jí volně spadají na ramena, na sobě má oblečenou černou krátkou sukni a kožený korzet na šněrování.
Dojdu až k ní a ona si mě všimne teprve potom, co jí pozdravím.
"Jé, ty už jsi tady?" podiví se upřímně.
"No, si představ…!" vážně jsem pokývala hlavou, až se po mně ohnala. Vím, že to nesnáší a někdy ji tím pěkně vytočím. Ale mě to baví.
"Teda, Duff, ty jsi vyrostla! Také tele z tebe je!" nevěřícně kroutila hlavou. Nevím, co na tom všichni mají… mně se zdá pořád stejná.
Duffy ji vroucně přivítala a potom se způsobně posadila vedle mojí levé nohy. Na vlak jsme čekali asi deset minut. Obsadili jsme si jedno volné kupé jenom pro sebe a díky Duffy jsme tam byli sami téměř polovinu cesty. Potom jsme uslyšeli skrz sklo hlasitý hovor, většinově chlapeckých hlasů, a za chvíli jeden z trampů nakoukl k nám do kupé. Přivolal další tři kámoše a společně se nahrnuly dovnitř.
"Ahoj, holky! My si přisedneme, nevadí?" řekl jeden z nich, ale nečekali na odpověď. Za pár vteřin už byli nasáčkovaní v kupé. Jeden z nich, který nastoupil jako poslední, byl docela hezký. Přesně můj typ. Hnědé kudrnaté vlasy stáhnuté do drdolu vzadu na temeni, hnědé oči a na sobě volné kapsáče po kolena a triko. Ostatní dva nic moc…
"Pokud nebudete dělat nemravné návrhy, tak ne", řekla Eliz.
Jeden z nich, střapatý blondýn, nahodil mučednický výraz.
"Tak to chceš po nás moc… Takové sexy holky, a my máme být v klidu? Jak mu mám říct, aby si lehl?" ukázal směrem do rozkroku.
"Máš ruce, ne? A pokud vidím dobře, tak obě zdravé", odbudu ho.
Ti dva ostatní se mohou umlátit smíchy.
"Css!" zatváří se dotčeně.
"Snad bychom se mohli představit, ne?" navrhne ten hnědovlasý a krásně se na mně usměje.
"Tereza" řeknu.
"Honza" odpoví hnědovlasý a při podání ruky vyfasuju i pusu. Stejný způsob představování uplatním i u dalších dvou stejně jako Eliz. Dozvíme se, že ten blondýn, kterého jsem urazila, se jmenuje Jakub a kluk s delšími rovnými vlasy černé barvy je Radek.
Nevím, jestli byli tak zaujatí námi, že si nevšimli Duffy, doteď klidně ležící pod sedadlem, ale když se zvedla a objevila se v celé své kráse, Jakub, sedící nejblíže, úlekem poskočil.
"Co to je za bestie??" vyjekl tónem o oktávu vyšším než obvykle a vyděšeně třeštil oči na Duffy. Připomněl mi velebnostu Otíka ve Sluce, seno, erotika. Dokonce i pes by seděl.
"Ale velebnosti, vždyť je to ještě štěně!" napodobila jsem Cecilku a všichni vybuchli smíchy, až jim tekly slzy. Kromě Jakuba. Jak jsme se potom (když smích pominul) dozvěděli - Jakub má panickou hrůzu ze psů, a to i malých. Proto si raději odsedl do nejzazšího rohu kupé, ale i tak neustále Duffy pozoroval nedůvěřivým pohledem. Nevím, proč, ale ona jako by mu chtěla dělat naschvály a neustále si chtěla vyprošovat jeho pozornost. Normálně bych tipla, že se do něj zamilovala.
I když jsem Jakuba přesvědčovala sebevíc, Duffy se ani nedotkl.
Zbytek cesty nám uběhl rychle. Neustále jsme se smáli, povídali si a všem nám bylo fajn. Pohled mi neustále utíkal k Honzovi a těšilo mně, že jsem ho pokaždé nachytala na švestkách.
"Kam že vlastně máte namířeno?" zeptal se Jakub.
"Do Čelákovné" odpovím. "A vlastně už vystupujeme" dodám, když si všimnu cedule na nádraží, hlásající, že jsme na místě. K mému nesmírnému zklamání jedou kluci dál… Tak trochu jsem doufala, že jedou do kempu Česálek u rybníka kousek za vsí. Hold, já na kluky nemám štěstí, no…
Kluci nám ještě zamávají z otevřeného okna a my se vydáváme na další putování. S krosnami na zádech musíme nejdříve jít vyšlapanou lesní cestou, než dorazíme na náves, odkud to je k babiččině domu co by kamenem dohodil. Na návsi je všeho všudy jeden obchod s názvem SMÍŠENÉ ZBOŽÍ, jedna hospoda se zahrádkou a uprostřed rybníček porostlý žabincem, ve kterém se v přítmí staré vrby čachtají husy. Na lavičce, stojící pod stromem, sedí jakási babča s dřevěnou hůlkou, která si nás se zájmem prohlíží. Jinak pusto prázdno. Jediný zvuk, který je slyšet, je šplíchání vody a zpívání ptáků. Občas zakokrhá kohout. Eliz na mě tázavě pohlédne.
"A kde máš ty kluky?" zeptá se.
Mně ticho ve vsi nijak nerozhází. Vím totiž, že všechna mládež, žijící v Čelákovné, tráví horké poledne u vody v kempu.
"Neboj, ještě od sebe budeš kluky odhánět!" mrknu na ni. Dle jejího výrazu mi nevěří. No, však uvidíme.
Vydáme se jednou ze čtyř cestiček, vedoucí z návsi, a za chvíli už otevíráme rozvrzanou branku babiččiny zahrádky. Dům, stojící zhruba uprostřed rozlehlé zahrady, je zachovalý. Tím, že je téměř celý ze dřeva, nádherně zapadá do okolní krajiny. Je starý téměř šedesát let. Když jsem byla malá, fascinovala mně jeho půda. Vždycky jsem na ní našla něco zajímavého a starého. Loni to byl babiččin tajný deník, který mi potom darovala.

Moje povídky - jednorázovky

13. září 2012 v 18:46 | Iwein |  Moje TVORBA

Léto s vůní lásky


I Hate you Because I Love you...


30 dní s Iwein / o Iwein

13. září 2012 v 18:39 | Iwein |  Moje osobnost
Ahoj všem!
Před nedávnem jsem našla na nějakém blogu "řetězovku", dá-li se to tak říct, nazvanou 30 days about me. Trošku jsem název upravila a počeštila. Nebudu to rozepisovat do jednotlivých článků každý den, ale budu postupně aktualizovat tento článek... Snad se pobavíte ;)

Naháním resty...

13. září 2012 v 18:23 | Iwein |  Novinky
Ahoj všichni!
Konečně jsem se dneska dostala k dohánění restů tady na blogu. Jelikož je dneska čtvrtek a na zítra do školy nic nemám, měla jsem na to čas a klid...

Ethiliener - X. kapitola

13. září 2012 v 18:18 | Iwein

Ráno mně probudilo kokrhání kohouta. Měla jsem sto chudí mu zakroutit krkem a opéct si ho k snídani! Rozespale jsem se vyhrabala zpod peřiny a s nelibostí jsem zjistila, že jsem ještě víc rozbolavěná, než jsem byla včera večer.
Vykradla jsem se z pokoje a vklouzla do koupelny, kde jsem si opláchla obličej tou ledovou vodou a trochu vypláchla pusu. Probuzená jsem se potichu vrátila do pokoje, kde jsem ze sebe shodila tu nemožnou košili a oblékla jsem se do připravených věcí. S korzetem to už nebylo tak hrozné, získala jsem už jakýs takýs grif. Jako poslední jsem si nazula ty úžasné vysoké šněrovací boty a do jedné z nich zasunula dýku. Spokojeně jsem se prohlédla. Jo, vypadám, že sem patřím, uznala jsem.
Ozvalo se zaklepání na dveře a do pokoje nakoukla střapatá chlapecká hlava. Mohlo mu být s bídou devět let.
"Má paní, paní Ywein vás volá na snídani", zaskřehotal stydlivě.
"Ano, už jdu", ujistila jsem ho a s úsměvem ho následovala do přízemí. Zavedl mně do velké místnosti, které dominoval dlouhý dřevěný stůl, posázený různým jídlem. U něj už seděla Ywein, Rinael, muž s ženou a trpaslík.
"Pojď, Violo, posaď se. Musíš se posilnit na další cestu", usmála se Ywein. Tady asi popřání dobrého rána neznají… No nevadí.
Sedla jsem si na židli vedle Rinaela a jelikož ostatní už jedli, také jsem se rozhlédla po stole, a přemýšlela, co si dát… Bylo tam pečené kuře, nějaké koláčky a buchty, mísa s ovocem… Nakonec jsem se rozhodla pro kuře s čerstvým maličkým chlebem, velikosti housky, jaké jsem znala.
"Jak jsou na tom tví muži, Rinaeli?", zeptala se Ywein a přerušila tak ticho u stolu.
"Jsou připraveni vyrazit, koně už jsou ustrojeni. Čeká se jen na váš rozkaz", odpověděl Rinael.
"Dobře", konstatovala spokojeně Ywein. "Voltre, budeme potřebovat nějaké zásoby. Jídlo, deky… Můžeš nám to obstarat?", zeptala se Ywein muže, sedícího s námi u stolu.
"Jistě, hned jak se najíme, pošlu posla, aby to zařídil", kývl, ale ve tváří měl zatvrzelý výraz. Jako by mu bylo proti srsti pomáhat nám.
"Výborně… Violo?", obrátí svou pozornost na mně. Vycítím její otázku.
"Já jsem připravená", odpovím popravdě.
"Výborně!", zaraduje se Ywein nahlas, až sebou polekaně cuknu.
* * * * * * *
Věděla jsem, že s námi pojede jednotka vojáků, ve skutečnosti to byl Rinael a šest dalších mužů, ale že budou všichni tak vystrojení a všichni budou mít černé koně, aby kontrastovali s našimi bílými, a dva z nich ponesou vysokou tyčku nahoře se znakem královny, to jsem netušila. Ani to, že pojedou ve formaci!
Z Farilu jsme vyjeli brzy ráno, hned po snídani. Slunce teprve vycházelo a venku bylo docela chladno. Vyfasovala jsem dokonce nový plášť s kápí, aby mi bylo teplo. Byl vlněný a strašně těžký, stejně jako ten ze Storisu. A taky kousal!
Formace, o které jsem mluvila, vypadala následovně: včele výpravy jel Rinael a vedle něj každý z jedné strany dva vojáci, nosiči praporu. Potom jsem jela já s Ywein a vedle nás jeli další dva vojáci, takže jsme jeli čtyři vedle sebe! A za námi jeli poslední dva vojáci. A celý den jsme cválali!
Na sklonku dne se les změnil, a já se málem zadusila úžasnou energií, které ke mně vysílaly stromy. Byly to stoleté duby s kmeny, tlustými tak, že by je neobjalo ani šest mužů! Kůra byla pokrytá mechem, stejně jako země pod námi, která krásně tlumila nárazy koňských kopyt. Podkovy zanechávaly v mechu hnědé hliněné stopy.
"Právě jsme vjeli do Ithilenu. Království Lesních elfů", potvrdila mou domněnku Ywein. Řekla to s takovou úctou a hrdostí na svůj lid! A řekněme si to upřímně, má se čím chlubit!
V lese bylo podivné nazelenalé světlo, i když přes koruny stromů tady nepronikl ani paprsek slunečního světla. Jakoby stromy měli svůj vlastní zdroj světla a energie. Tady bych se nakonec nedivila ničemu.
Občas se mi zdálo, že vidím mezi stromy elfy, ale zmizely tak rychle, že jsem si to nestihla ověřit. A bylo to nepochybně i tím, že jsme pořád cválali! Nakonec mně začalo bolet za krkem, jak jsem neustále natáčela hlavu, jestli nějakého elfa nezahlédnu, a tak jsem toho nechala.
Asi o hodinu později (berte to jako hrubý odhad, tady hodinky nevedou!) zastavil Rinael náš průvod.
"Tady se utáboříme", rozhodl a všichni jsme sesedli z koní. Oheň jsme nerozdělávali, jenom jsme skromně pojedli a zabaleni v dekách ulehli na měkký mech.
Dva vojáky Rinael pověřil noční hlídkou, prý ani v Elfských lesích nesmíme nic podcenit, a my ostatní jsme postupně usínali. Určitě bych neprohrála, kdybych se vsadila, že jsem byla vzhůru nejdéle ze všech…
Nevím jak to popsat, a nejspíš to ani tak nepochopíte, ale… nedala mi spát energie stromů, která do mě proudila každým pórem v těle… Jako kdyby byly stromy zaujaty mou přítomností natolik, že mně nenechali chvíli v klidu. Neustále do mě šťouchaly svou energií! Už jsem se chtěla rozkřiknout, ať mně proboha nechají spát, však si mně v dalších dnech užijí dost a dost, ale neudělala jsem to. Vždycky jsem měla ke stromům velice blízko, ale tohle už přeháněli! Sevřela jsem pevně víčka a snažila se myslet na něco jiného. A jako první se mi v hlavě (Bůh ví proč!) objevil Kalvenův obličej! Tak tohle taky nepůjde, řekla jsem si v duchu…
Když už spali úplně všichni kolem mě (řekla bych, že i hlídka zavřela oči) konečně je to přestalo bavit, a nechali mně spát. A já usnula okamžitě!

Ethiliener - IX. kapitola

13. září 2012 v 18:17 | Iwein

Na sklonku dne, kdy už slunce začalo pomalu zapadat, jsme najeli na trošku širší cestu, kolem které byly rozestavěny krásné dřevěné lampičky, dosahující koním ke kohoutku, které vydávali tlumené bílé světlo. Byly v nich zabudované jakési bílé krystaly, které to světlo vydávaly.
"To jsou sluneční kameny", vysvětlila mi Ywein. "Jejich zdrojem je magie. V Elfském království najdeš pouze takovéto osvětlení. Louče s otevřeným ohněm by byly moc nebezpečné vůči lesu".
Jak jsme se blížili k vesnici, začaly se podél cesty objevovat malá a větší políčka, na kterých rostly dýně, slunečnice a kukuřice. Občas se objevil košatý strom s jablky.
Přešly jsme s koňmi do klusu a bok po boku vjely mezi dva dřevěné domy. Možná to bylo pokročilou večerní hodinou, ale ve vesnici nebylo ani nohy. Země pod kopyty koní se změnila na vydlážděnou náves. A právě klapot kopyt vylákal ven zvědavce.
Jako první jsem zahlédla mezi domy robustně stavěnou ženu, která mi mohla dosahovat možná tak k prsům. Uvědomila jsem si, že se právě dívám na trpasličí ženu. Zůstala však stát v ústraní, proto jsem neměla možnost si ji pořádně prohlédnout. Na rozdíl od elfa, oblečeného v lesklé zbroji, s výraznými zelenkavými vlasy, dlouhými po pas. Šel směrem k nám a ve tváři měl zvláštní přísný výraz. Všimla jsem si že Ywein seskočila z koně, a tak jsem ji napodobila.
"Ywein", promluvil elf.
"Rinaeli. Ráda tě opět vidím. Mohlo mne napadnout, že královna povolá právě tvoji jednotku k ochraně Violy."
"Ano, a je mi velkou ctí", odpověděl Rinael. Bože, oni mluví tak strašně škrobeně!
"Dovol, abych ti představila Violu! Violo, tohle je Rinael. Kapitán jednotky královského vojska. Bude nás se svými muži doprovázet do Elëru". Jo, to jsem si domyslela!
"Těší mně", řekla jsem směrem k Rinaelovi a zavrhla pokušení podat mu ruku.
"Je mi obrovskou ctí, Uweitsi-níne!", řekl Rinael a vysekl mi stejnou poklonu, jako to dělával Kalven. Mimoděk jsem si vzpomněla na jeho polibek a hned tu představu zase vypudila z hlavy. Teď se musím soustředit na něco jiného!
Náš hovor přilákal další zvědavce. Mimo jiné dvě ušmudlané děti, které vše sledovaly s očima navrch hlavy z bezpečí objetí své maminky, strhané dívčiny, sotva 19-ti leté. Bože, pomyslela jsem si. Tak mladá a už má dva haranty na krku…
"Pojďte, rada města vám připravila pokoje, kde se můžete pohodlně prospat, než zítra vyjedeme", řekl Rinael a vedl nás úzkýma uličkami mezi domy. Z oken na nás zíraly další lidské, elfí i pár trpasličích tváří.
Nechal nás vejít do jednoho z domů a sám poté vešel za námi. Každou z nás odvedl do jednoho pokoje v patře.
"Umývárna je v přízemí, ale teče zde jen studená voda. Na pohodlí horké koupele si budete muset počkat až do Elëru, Uwetsi-níne.", oznámil mi Rinael.
"To je v pořádku", ujistila jsem ho. Sice mně nějak nelákala vidina ledové sprchy, ale představa zůstat po tom cestování nemytá a zpocená byla horší.
Rinael za sebou zavřel dveře a já jsem se ocitla v pokoji sama. Byl to útulný pokoj, který byl jen skrovně zařízený. V jednom rohu byl krb, ve kterém žhnulo pár prken. Vedle něj byla malá hromádka suchého dřeva. Dvě jsem vzala a přiložila.
Naproti krbu byla postel s naducanou péřovou pokrývkou a vedle ní nízká masivní dřevěná komoda. A to bylo vše.
Sedla jsem si na postel a najednou na mně dopadla obrovská únava, posbíraná při cestování. Ze všeho nejvíce jsem si přála lehnout si a probudit se až v Elëru!
Vyrušilo mně tiché zaklepání na dveře. Do pokoje vstoupila mladá dívka, zřejmě nějaká služka, a s omluvným pohledem mi do pokoje na zem postavila dvě zavazadla, které jsme přivezly.
Vyhrabala jsem z nich plátěnou noční košili a osušku. S tímto v náručí jsem v tichosti opustila pokoj a sešla schody do přízemí. Otevřela jsem dvoje dveře, než jsem natrefila na koupelku. Vešla jsem dovnitř a zamkla za sebou dveře na dva západy.
Místnost byla malá a téměř polovinu z toho zabíral velký dřevěný sud s vodou. Vedle toho byla postavená obyčejná dřevěná vana a na protější stěně vysoké zrcadlo. S úlevou jsem ze sebe sundala korzet, boty, košili i kalhoty. Dýku, kterou mi dal král, jsem položila na hromádku. Pohled mi spočinul na odrazu mého těla v zrcadle.
Páni! Málem jsem se nepoznala! Ne že bych někdy byla tlustá ale teď byla moje postava dokonalá! Krásné ploché bříško, štíhlé nohy… Všechen tuk, který jsem kdy měla, jsem spálila cestováním a jízdou na koni.
S dobrým pocitem jsem se velice rychle umyla v opravdu ledové vodě! Až mně z toho rozklepala zimnice. Rychle jsem se utřela a oblíkla si košilku. Dosahovala mi až ke kotníkům a já jsem si připadala jako bílá paní.
S kupkou špinavého oblečení v náručí jsem boso přeběhla do pokoje. Nechtěla jsem, aby mně někdo viděl. Přece jenom jsem si tady stále připadala jako cizinec.
V pokoji jsem opět přiložila do krbu a chvíli jsem se u něho ohřála. Zkusmo jsem nahlédla do brašny, jestli tam mám nějaké čisté oblečení. Tušení nezklamalo a já jsem našla čistou košili, kalhoty i korzet. Na ty korzety jsou tady asi hodně ulítlí… Jediné co si budu muset nechat, jsou boty.
Měla jsem sice trochu hlad, ale abych šla dolů a škemrala o něco k jídlu, tak jsem se raději zahrabala do peřiny a za zvuku praskání ohně jsem se tetelila radostí a spokojeností! Nikdy bych netušila, že budu tak nadšená z postele!
Ani jsem se nenadála, a usnula jsem jako špalek!
Seděla jsem opřená o kmen mohutného stromu a na paloučku před sebou jsem pozorovala malého skotačícího dráčka.
Irimë…
Běhala po trávě a chytala pestrobarevné motýlky, poletující nad ní. Její temně fialové šupiny zářily ve slunečních paprscích, které sem pronikaly skrz mohutné koruny staletých stromů.
Podívala jsem se sama na sebe a zjistila jsem, že se usmívám…

Ethiliener - VIII. kapitola

13. září 2012 v 18:16 | Iwein

Bylo toho na mně moc… Celý můj dosavadní život se zhroutil a rozpadl na milion kousíčků, které už nikdy nikdo neslepí dohromady. Nezbývalo mi, než je smést do kouta a začít stavět svůj život znovu. Úplně od píky a s čistým štítem.
Možná mně má minulost dostihne, lidé tady ode mě budou čekat víc, než jim budu schopná dát. Ale i tak se pokusím si vytvořit nový život a novou pověst…
Poté, co mi Yweyn o mém dětství řekla, jsem už nic jiného slyšet nechtěla. Dozvěděla jsem se, kdo byli mí rodiče, a to mi stačilo.
Chtěla jsem si jen lehnout, zahrabat se do deky a jen spát. Spát, a doufat že se probudím ve své posteli…
Je krásný letní vlahý večer a slunce právě zapadá za hradbu korun stromů. Slyším hudbu… Krásnou melodickou hudbu, protkanou nádherným zpěvem. Nikdy jsem takové nástroje neslyšela, ale nějak jsem tušila, že ty krásné zvuky vydávají kouzelné elfské flétny a zpěv elfů.
Měla jsem na sobě krásné dlouhé šaty s pevným vázaným korzetem, které měly nádhernou zelenkavou barvu. Otočila jsem se zády k zapadajícímu slunci a podívala jsem se na shluk kolem.
Uprostřed velké mýtiny mezi nějakými zvláštními domy ve stromech stály dva dlouhé masivní dřevěné stoly, které se doslova prohýbaly pod množstvím jídla a pití. Vypadalo to jako oslava, ale na oslavu byli přítomní příliš smutní a hudba příliš pomalá a skoro až depresivní… Byla to hostina před bitvou, došlo mi v zápětí.
Někdo mnou mírně zatřásl. "Violo, vstávej. Musíme vyrazit", promluvila na mně Yweyn. "Královna už nás očekává a do Elëru je to ještě dlouhá cesta…", řekla a vstala. Napodobila jsem ji a společně jsme poskládaly deky, naložily je na hnědáka a já jsem osedlala Korika. Poté jsme skromně posnídaly.
"Jak daleko je to ještě do Farilu?", zeptám se mezi sousty elfského chleba s uzeným sýrem.
"Myslím, že když pojedeme rychle, mohli bychom tam k večeru být…", odpověděla. Byla jsem zvědavá, co mně ve Farilu čeká. Chtěla jsem vidět více elfů i lidí tady… Jak žijí, a co normálně jedí.
Když jsme dojedly, odkudsi mezi stromy se vynořil Ayris a přidal se k nám. Ani jsem si nevšimla, že tady nebyl.
Nasedly jsme na koně a vedly je úzkou zarostlou stezkou v lese, po které nejspíš chodila pouze lesní zvěř. Často jsem se musela sklonit, abych nedostala větví facku. Jely jsme těsně za sebou, protože šířka stesky nám nedala na výběr.
Z ničeho nic les skončil a my se ocitly na obrovské louce, která vedla až za horizont. Rostla na ni hustá světle zelená tráva, dosahující koním do půli nohou. Ayris se v ní téměř ztrácel. Nechala jsem Korikovi povolené otěže, aby si za chůze mohl utrhnout trsy trávy, které ho velmi lákaly, a krokem jsme se vydaly vpřed.
Měla jsem v hlavě tolik myšlenek, tolik otázek… Tolik pochybností!
"Ywein?" promluvila jsem po chvíli ticha.
"Ano?", zvedla tázavě obočí.
"Co když to vejce nedokážu najít…? A co se mnou bude, pokud ho najdu? CO bude pak???", zeptala jsem se.
Ona se na mně konejšivě usmála.
"Dokážeš ho najít… Jsi Vyvolená! A navíc na to nebudeš sama. Pomohu ti, jak jen to bude možné. A až vejce najdeme… kdo ví, co bude potom. To nikdo nemůže s určitostí říct. Je však jisté, že zůstaneš na čas v Ëleru. Aspoň do té doby, než drak dospěje. Pak - to jen bohové vědí…"
Sice to byla vyčerpávající odpověď, ale nějak mi nedodala tu potřebnou jistotu. Co ta bitva, kterou jsem viděla ve snu?? Já přece nemůžu bojovat v bitvě! Jsem jen obyčejná puberťačka se špatným prospěchem! Neumím držet meč!
Bylo mi z toho všeho do breku. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu pouhé loutky na provázku… Všichni ode mě čekali příliš mnoho… Co když jejich představy o Vyvolené nenaplním??
Ywein nejspíš uviděla můj zamyšlený obličej, protože řekla:
"Pojď, zrychlíme, ať jsme ve Farilu ještě dnes. Aspoň nebudeš mít čas přemýšlet o své budoucnosti" a s těmito slovy pobídla Liilith do cvalu. Napodobila jsem ji a Korik se poslušně rozcválal. Třetí kůň, říkejme mu třeba Valibuk, se zákonitě rozcválal také. Chudák…

Ethiliener - VII. kapitola

13. září 2012 v 18:15 | Iwein

"Musíme vyrazit", sdělila mi Yweyn, když jsem k ní přišla na vydlážděný střed vesnice. Vlka jsem nikde neviděla, stejně tak Kalvena. Určitě už odjel…
"Osedlejte Viole koně a na druhého dejte naše zavazadla", rozkázala Yweyn nějakému mladému učedníkovi, který hned nato chtěl odejít do stájí.
"Počkej!", zarazila jsem ho, přiskočila k němu a chytila jej za ruku. Když v tom se stalo něco zvláštního.
Bylo to jako kopnutí elektrického proudu. Projel celým mým tělem a před očima se mi zatmělo… Cítila jsem, že stále stojím, ale před víčky se mi míhal obraz jako na televizi.
Byla noc. Věděla jsem, že se děj odehrává tady v Sirisu. Poznala jsem taky zdejší stáj a toho mladého kluka.
Stane se to dnes v noci… Věděla jsem to. Převrácená svíčka zapálí celou stodolu i s koňmi a vzadu na balíku slámy bude ležet tenhle kluk… Kouř ho nevzbudí… Uhoří spolu s koňmi…
Prudce otevřu oči a zírám do vyděšeného obličeje toho mladého učedníka. Všimnu si, že ho pořád pevně svírám za paži.
"Dnes večer nespi ve stáji!", vybalím na něj. "Když odejdeš, zhasni všechny svíčky, rozumíš??!", pořád ho svírám a on má nyní větší strach ze mě než ze smrti. Když pořád mlčí a jen na mně vyděšeně kulí oči, dodám: "Slib mi to! Prosím!"
"S-s-slibuji, paní", vykoktal stěží a bylo vidět, že by byl nejradši na sto honů odsud. Nevím, co mně to popadlo, jen jsem nechtěla mít na svědomí jeho smrt. Když utekl směrem ke stáji splnit rozkaz, uvědomila jsem si, že jsem mu neřekla to, co jsem původně chtěla. A sice ať mi osedlá Korika a ne nějakého jiného.
"Měla si vizi?", zeptá se mně jakoby nic Yweyn. "Ano…", odpověděla jsem ještě stále vyvedená z míry. "Stodola s koňmi měla shořet. A ten kluk s nimi…"
"Udělala jsi dobře, že jsi ho varovala. Jen aby tě poslechl…", řekla.
Otočila jsem se čelem k ní.
"Ty myslíš že…", nakousla jsem, ale ona mně přerušila.
"Tihle lidé na magii moc nevěří. Krom Seren v téhle vesničce magii nikdo neovládá. Bojí se jí", vysvětlila a mně nezbylo než doufat, že ten kluk nebude tak krátkozraký.
Když jsem viděla stájníka, kluk už s námi nejspíš nechtěl mít nic společného, jak vede dva koně, strašně se mi ulevilo. Ten osedlaný byl totiž Korik. Poznala jsem ho okamžitě. Nevím, co bych dělala, kdybych si měla zvykat na jiného koně. Druhý kůň byl hnědák ještě trochu těžšího rázu než Korik a měl na hřbetě pevně přivázány naše zavazadla. Byl přivázaný ke Korikovu sedlu.
Přivedl je až ke mně a já jsem si od muže převzala otěže.
"Má paní…", uklonil se mi a zase odešel.
Z dálky k nám přicházela Serena se dvěma muži, kteří byli předtím přítomní u stolu.
"Máte vše, co potřebujete?", zeptal se mladší z mužů a pohlédl na Yweyn.
"Ano…", přikývla Yweyn. "Zásoby dokoupíme ve Farilu, odtamtud s námi pojedou další elfští bojovníci, aby byla zajištěná nejvyšší bezpečnost pro Violu. Svůj úkol jste splnily dobře. Celá Aliance je vám zavázána", řekla ještě a já jsem zahlédla, že se mužům po jejich slovech značně ulevilo.
Cítila jsem, že mám taky něco říct… Jsem přece Vyvolená. Sama sobě jsem se zasmála, ale otočila jsem se k Sereně.
"Děkuji Vám, Sereno. Jste nejlepší léčitelka, jakou jsem zde dosud potkala", řekla jsem a ona se rozesmála.
"A nejspíš také jediná, viď?", usmívala se. "Ale ty víš, komu máš poděkovat", mrkla na mně spiklenecky a já jsem kývla hlavou.
"Ano, vím…"
Najednou jsem se už nemohla dočkat, až jí budu moct poděkovat osobně. Ani jsem si nevšimla, že odkudsi z lesa přiklusal krásný bělouš s dlouhou hřívou i ocasem a zastavil se u Yweyn. Neměl na sobě žádnou výstroj, jen provázek kolem krku, který nejspíš sloužil k přichycení. Byl vysoký, měl štíhlé nohy a celkově měl lehčí stavbu těla.
Poznala jsem, že je to klisna. Podívala jsem se na Korika, ale ten byl úplně klidný. Jen napřímil uši. Nejspíš jsou tady zvyklí, že cestují hřebci spolu s klisnami a nedělá jim to problém… Vlastně mě napadlo, jestli tady hřebce vůbec kastrují…? Pochybuji o tom…
Yweyn klisnu pohladila po hebkém krku a vyskočila na její hřbet. Jen tak, ze země. A vypadala při tom úžasně elegantně. Jako vlastně při všem, co dělala.
Také jsem se vyhoupla do sedla, ovšem vůbec ne s takovou grácií jako ona. A to jsem měla sedlo i třmeny…
"Musíme jet, královna čeká…", řekla Yweyn a nasměrovala svou klisnu (nemám páru jak) směrem k lesu, kterým vedla stezka z vesnice.
"Sbohem, Violo. Snad se nevidíme naposledy. Jsi velice zajímavá mladá dáma", usmála se na mně Serena.
"Děkuji… Sbohem", řekla jsem a pobídla Korika aby šel krokem za Yweyn a její klisnou. Třetí kůň se staženýma ušima automaticky šel také. Vlastně ani neměl na výběr, když byl uvázaný ke Korikovu sedlu, že…
A já vlastně taky ne… Kdybych se rozhodla od Yweyn utéct, jsem si jistá, že by mně stejně našla a navíc vůbec nevím, kterým směrem bych se měla vydat. Neměla jsem ani páru, jak vypadá mapa Ethilieneru… Připadala jsem si jako loutka…!
A myslím, že ještě dlouho připadat budu… Možná jí zůstanu už navěky. Nejméně do tebe doby, než splním úkol, kvůli kterému jsem tady a nevrátím se zpět do svého světa.
I když… Chci se vůbec vracet? Co mně tam táhne? Nemám tam rodinu ani přátele. Určitě už na mně dávno zapomněli a jednoduše prohlásili za nezvěstnou… A kdybych se vrátila, musela bych vysvětlovat, kde jsem celou tu dobu byla, a vůbec nevím, co bych si vymyslela. Na tohle se snad ani nic vymyslet nedá. Kdyby tohle někomu vyprávěla, nejspíš by mně zavřeli do blázince a dali svěrací kazajku. Upřímně bych se jim ani nedivila.
Když jsem tak přemýšlela o svém životě a světě tady, ucítila jsem v mysli jiné vědomí… Svraštila jsem obočí a snažila se rozpoznat více. Byla na úplném krajíčku a vzpomínku po vzpomínce natahovala chapadla a chtěla proniknout dál. Nebyla to Irimë, to jsem poznala okamžitě.
Ve snaze mysl vytlačit, jsem sebrala všechnu energii a vyrazila proti ní. V hlavě mě mírně bodlo, ale mysl byla pryč. Už jsem ji necítila.
"To byl dobrý útok", promluvila Yweyn, která jela přede mnou po úzké hliněné stezce v lese.
"Tos byla ty??", zeptala jsem se nevěřícně.
"Chtěla jsem vyzkoušet, jak budeš reagovat. Ale takovýmto silným útokem se v boji brzy oslabíš. A navíc tě bude za chvíli bolet hlava. Energii si musíš nechat na kouzla", řekla. Cože? V boji? Viděla jsem sice, že budu nejspíš bojovat v bitvě, ale nevěděla jsem, že na mně někdo bude útočit i v mysli a že budu muset kouzlit!
"Ale já neumím kouzlit", namítla jsem.
"Jistě, zatím ne. I když nevím, jak si v tom případě zabila ty survaly v lese", řekla. Sakra! Skoro jsem na to zapomněla.
"To… to jsem nebyla já", koktala jsem.
"A kdo teda?", opáčila a podívala se na mně přes rameno.
"Nevím…", zalhala jsem. Něco mi říkalo, abych o rozhovoru s Irimë zatím nemluvila. "Byl to instinkt. Prostě to ze mě vypadlo."
Yweyn se jen usmála a otočila se zpět.
"Každopádně to byla velká chyba. Mohlo tě to zabít!", řekla přísně. "Vůbec si neuvědomuješ rizika", vyčetla mi.
"Protože mi o nich nikdo nic neřekl…", namítla jsem. "Ve světě, odkud pocházím, magii běžně nepoužíváme", řekla jsem.
"Ty ale pocházíš z tohoto světa! Máš magii v sobě. Jen se ji musíš naučit ovládat", řekla a já se zarazila.
"Já… já jsem se narodila tady??", zeptala jsem se nevěřícně. V hloubi duše jsem to tak trochu cítila, ale dosud jsem si nechtěla přiznat, že mí "rodiče", vlastně mými rodiči vůbec nebyli…
Yweyn se ke mně otočila čelem a chvíli mně jen pozorovala.
"Kdo byli mí rodiče…?", vyslovila jsem po chvíli ticha otázku, která mně momentálně nejvíce trápila.
Yweyn se nadechla, jako kdyby ji pomyšlení na mé rodiče otevřelo nějaké staré rány.
"Utáboříme se a já ti o tvých rodičích povyprávím…", rozhodla, jelikož už slunce začalo zapadat. V tichosti jsme sesedli a společně odsedlali Korika i tažného hnědáka, pro kterého jsem zatím neměla jméno.
"Sundej mu také uzdečku…", řekla mi Yweyn.
"Ale neutečou nám??", bála jsem se.
"Neboj, budou se držet u Lilith. A ona neuteče", ujistila mně. Pochopila jsem, že Lilith je její klisna. A opravdu - všichni tři, v čele s Lilith odklusali na malý palouček, kde bylo trochu řídké lesní trávy a tam se začali pást. Yweyn posbírala pár suchých větviček a rozdělala oheň. Samozřejmě kouzlem. Já jsem mezitím vytáhla z brašny dvě deky a rozložila je na suché listí. Když jsme se usadily a hřály se, z lesa vyšel vlk. Přišel k Yweyn a lehl si k ní.
"Jak to, že s tebou cestuje?", zeptala jsem se a ukázala bradou k vlkovi.
"Když byl ještě vlče, zachránila jsem ho. Chytil se do sítě od lovců a já jsem ho našla a vychovala. Od té doby je stále se mnou, ale není jinak omezený. Přijde, kdy chce on, a taky může odejít, kdykoli bude chtít. Dala jsem mu jméno Ayris", vysvětlila mi a láskyplně Ayrise pohladila po hlavě.
Přišlo mi úžasné, že z vlastní vůle pomáhá a chrání Yweyn. A jak jsem viděla ve své vizi, zachrání i mně.
Yweyn vytáhla z brašny sušené maso a nějaké zvláštní pečivo.
"Co to je?", zeptala jsem se.
"To je elfský chléb. Říká se mu deär. Vydrží čerstvý i tři měsíce. A navíc má hodně živit, takže se po určitou dobu na cestách můžeš stravovat pouze deärem a budeš mít dost energie", řekla mi. Byl trochu suchý, tvarem mi připomínal toustový chléb a chutnal jako suchary ze zdravé výživy.
Chvíli jsme jedli mlčky, obě zabořené do svých myšlenek. Po chvíli jsem zvedla oči a podívala se na Yweyn.
"Vyprávěj mi o mé rodině…", řekla jsem tiše.
Yweyn zvedla své bílé oči a chvíli mlčela. Potom pohled zase sklopila k zemi a začala vyprávět.
"Tvá matka se jmenovala Tesila. Byla to elfka s úžasným nadáním… Právě proto si ji jako patronku vybrala stříbrná dračice Serín. Měla stejné zlaté vlasy jako ty. Vlastně jsi ji neuvěřitelně podobná… ", řekla a usmála se
"Vážně?" rozzářím se.
"Rozdíl mezi vámi je pouze v barvě očí. Tvá matka měla oči barvy tekutého stříbra… Patronům se vždy oči zbarví podle barvy jejich draků."
"Co znamená Patron?", chtěla jsem vědět. Ona otázku nejspíš čekala.
"V historii Ethilieneru je mnoho období, na které nikdo nevzpomíná rád."
"Bylo období, kdy jsme my, elfové, zabíjeli draky… Chtěli jsme je vyhnat, protože byli silnější než my. Ale dopadlo to tak, že jsme s nimi začali spolupracovat. Měsíční ostrov, na kterém draci hnízdili, napadli usurlové. Zoufale nás prosili o pomoc. A my jim pomohli… Od té doby nám draci začali darovat svá vejce. Dvě za každé století."
"Dohoda zněla tak, že každý drak musí mít patrona z řad elfů. Patroni a draci byli osudem spojeni už dávno před tím, než se vůbec setkali. Ale když se našli, oba věděli, že k sobě patří. Jen patroni si mohli vyměňovat myšlenky se svým drakem", na chvíli se odmlčela a zamyšleně hladila Ayrise po hlavě.
"Dlouho jsme žili v harmonii a míru, dokud se u břehů neobjevily první lidské lodě… Lidé se tady rychle zabydleli a začali obydlovat vnitrozemí. Netrvalo dlouho, a střetly se s námi. Propukla obrovská a dlouhá bitva. Měli jsme výhodu v podobě draků, ale i tak mnoho lidí, elfů a draků v bitvě zahynulo."
"Po takovém krveprolití, kdy byla zabita tehdejší královna elfů i král lidí, oběma národům došlo, že tohle není ta správná cesta… Zvolili si nové vládce, uzavřeli mírovou smlouvu a založili neutrální město Faril, do kterého nyní míříme. Žijí tam společně eflové, lidé a pár trpaslíků."
Sice byla historie velice zajímavá, ale mně trápila otázka: "Co má celá Historie společného se mnou??"
Yweyn se na mně zadívala a řekla zvláštním tónem: "Všechno, Violo…"
"Mírem mezi lidmi a elfy války neskončily. Objevil se nový národ, říkali si Lidé ze Severu…"
"Začali útočit na Elfské království ze severu a survalové, potomci usurlů a lidí, na Sarëjské království ze západu. Došlo k dalším bitvám, do kterých se zapojili také trpaslíci. S jejich pomocí jsme vyvraždili Severský národ a také téměř všechny survaly."
"Ale patronům se zdálo, že už padlo příliš mnoho draků, elfů i lidí a rozhodli se, že poslední fialové vejce ukryjí s pomocí divokých draků do chrámu někde hluboko v elfských kouzelných lesích."
Ten chrám v mém snu… ale jak to, že jsem ho viděla, ještě než jsem se dostala na tenhle svět?
"Spolu s tím vytvořili také náhrdelník, který pomůže budoucímu patronovi najít svého draka… Ale patronem měl být někdo, kdo spojí obě rasy - lidi a elfy…" odmlčela se a pohlédla na mně. "A ta Vyvolená jsi ty. Tvá matka byla elfka, a tvůj otec člověk. Ty jsi poslední dílek skládanky o tajemném proroctví spojení ras. Dlouho po tom, co patroni a divocí draci schovali vejce a opustili Ethiliener, jsme zoufale chrám s vejcem hledali. Vyzkoušeli jsme všechny možné kouzla s přívěskem i bez něj, ale bezvýsledně… Vejce jsme nenašli… Jsi naše poslední naděje, Violo. Výhoda v podobě draka by nám mohla pomoct překvapit a hlavně vyhrát válku se survaly…"
Chvíli jsem mlčela a vstřebávala nové informace…
"Ale… když jsem se narodila tady, proč jste mně poslali do jiného světa?? Neměli jistě přece jistotu, že se vrátím… Nikdy jsem neměla o tomhle světě ani tušení!" nechápala jsem, proč tak riskovali a raději mně nenechali vyrůstat tady.
"Věděli jsme, že tě zpět přivede tvůj původ a magie… Věřili jsme v tom! A víra je to nedůležitější! A navíc jsme zoufale potřebovali, abys dospěla ve zdraví a nic se ti nestalo… Tady tě mohla ohrozit spousta věcí, ale tam ne."
"Jak to víš?? Vždyť jsem se málem zabila v autě! Jela jsem s -", najednou jsem nevěděla, jak své 'rodiče' pojmenovat. Ty, které jsem za své rodiče dosud považovala. Ale řekla jsem si, že je to stejně fuk! "- se svými rodiči a nabourali jsme se! Vyvázla jsem jen náhodou!"
"Nebylo to náhoda! V tamním světě tě chránilo kouzlo od samotné královny. Byla jsi nesmrtelná! Ale teď už nejsi…"

Ethiliener - VI. kapitola

13. září 2012 v 18:14 | Iwein

Serenina poslední věta mi ležela v hlavě jako obrovský těžký balvan ještě dlouho poté, co jsem se oblékla a spolu s ní vyšla z malé chatrče zastrčené mezi stromy. Sešly jsme po vydlážděném chodníku z malého kopce do středu osady, kde různě procházela spousta mužů, žen i malých ušmudlaných dětí. Uprostřed návsi, jestli se tomu tak dá říkat, stála studna, která nejspíš zásobovala vodou celou osadu.
Serena mně vedla k jednomu z mnoha skromných domů, za kterým jsem zahlédla stodolu se stájí pro koně a kde jsem tušila, že budou ustájení i naši dva koně, na kterých jsme s Kalvenem jeli.
Vyšly jsme tři schůdky na terasu a poté dovnitř do domu. Vešly jsme přímo do místnosti, která sloužila asi jako obývák. Všechny pohledy přítomných se stočily k nám. A v tom jsem ji uviděla…
Byla tady, přesně taková, jako z mých snů a vizí… Yweyn.
Seděla na židli u stolu a dívala se na mne tak zvláštním pohledem, že mi z toho přejel mráz po zádech. Její oči vypadaly, jako by ani neměly zoričky… Jen tenká černá čárka lemovala kraj duhovky, který byla jen o něco málo tmavší než okolní bělmo. Zaregistrovala jsem pohyb pod stolem u jejích nohou.
Byl to ten velký bílý vlk… Zvedl hlavu a jakmile mně spatřil, zavrtěl ocasem jako pes, který vítá člena smečky. Dokonce neváhal přijít až ke mně. Zůstala jsem stát jako přimražená a čekala, co udělá. Ale on udělal něco, co jsem nechápala. Zastavil se asi půl metru přede mnou, posadil se a sklonil hlavu tak nízko, že se čumákem dotýkal dřevěné podlahy. Pohled měl sklopený.
Zůstal tak asi pět vteřin, načež se na mně podíval a vrátil se zpátky k Yweyn. Teprve pak promluvila.
"Vítám tě, Violo…", pronesla zvonivým hlasem.
"Yweyn…", vydechla jsem jenom, protože se mi nedostávalo slov. Ona se při tom oslovení zarazila a semkla úzké obočí. Ale nechala to být. Nejspíš se jí to nechtělo rozebírat před Serenou, Kalvenem a třemi dalšími muži, co tady seděli.
"Jsem ráda, že už je ti lépe", řekla upřímně. "Pojď, posaď se", vybídla mne a rukou ukázala na jednu volnou židli u stolu. Seren si bez zeptání sedla na druhou přesně naproti mně. Bylo vidět, že nechce u tohoto rozhovoru chybět.
"Jak se cítíš?", zeptal se mně Kalven s obavou v hlase.
"Jako kdyby se nic nestalo…", odpověděla jsem popravdě.
"To možná ano, ale stalo se toho mnoho. A o tom si promluvíme, ale až později", přerušila mně Yweyn a z jejího hlasu zazněla zvláštní autorita. "Když už jsi schopná zase jet na koni, je načase, abychom se vydaly na cestu. Do Ëleru jsou to to ještě čtyři dny, a už tak jsme zde promrhali spoustu času", rozhodla za nás za všechny a pohlédla na Kalvena.
"Děkuji ti jménem královny za tvé služby, i když o bezpečnosti tvého doprovodu by se dalo pochybovat… Vrať se zpět do Storisu a vyřiď tvému otci můj i královnin pozdrav", a tím s Kalvenem skončila.
Mně ale při jejích slovech ztuhlo celé tělo. Kalven se mnou už nepojede?? Nebude mně doprovázet až do cíle?? Sice jsem ze svých vizí věděla, že se nemusím Yweyn bát, ale teď, když jsme ji poznala osobně, z ní mám popravdě trochu nahnáno… Jestli jsou takhle chladní i ostatní elfové, to se mám teda na co těšit.
Yweyn s vrozenou elegancí vstala od stolu a všichni muži ji jako povelem následovali. Jen Serena a já jsme zůstaly sedět. Já protože jsem to nečekala a Serena k tomu nejspíš měla svoje důvody. Celou dobu totiž na Yweyn házela zvláštní zamračené pohledy. Kdoví, co si navzájem udělaly… Ale ani se Sereně nedivím, že si ji neoblíbila. Já zatím taky ne.
Se zpožděním jsme se teda já i Serena zvedly a následovaly ostatní v čele s Yweyn. Další události se točily jen kolem cesty. Yweyn všechny pověřila, aby nám sehnali nejrůznější věci a potraviny, které budeme potřebovat na cestu. Postávala jsem opodál a nevěděla, co mám dělat. Připadala jsem si nadbytečná. A tak jsem se vydala do stájí.
Svého bělouše jsem okamžitě poznala. Když jsem přešla k jeho stání, zvedl hlavu a zaržál mi na pozdrav. Vešla jsem dovnitř k němu a pohladila ho po čele.
"Doufám, že sis trošku odpočinul", zašeptala jsem a pořád ho hladila. Vtiskla jsem mu pusu na jemnou kůži kolem nozder, z police jsem vzala kartáč a začala jsem ho hřebelcovat. Nikdo se po mně nesháněl a tak jsem měla dost času jej česat tak dlouho, dokud se mu jeho srst neleskla ve slunečním světle, pronikajícího do stáje okny. I když to byl hřebec, celou dobu stál a byl klidnější než kterýkoliv valach. Doslova si hřebelcování užíval. Nejspíš mu už dlouho nikdo nevěnoval takovou pozornost. V klidu přežvykoval seno a občas zafrkal.
Když už jsem byla hotová, jenom jsem stála v boxu a hladila jej po krku, zaslechla jsem po podlaze kroky.
"Violo?", zavolal hlas. Kalven. Vyšla jsem tedy do chodby mezi stáními.
"Ano, tady jsem", řekla jsem zbytečně.
"Konečně, všude jsem tě hledal", ulevil si Kalven.
"Promiň", řekla jsem a myslela to upřímně. Nechtěla jsem mu přidávat starosti.
"To je v pořádku…", řekl nakonec a podíval se směrem k boxu bělouše (měla bych mu dát nějaké jméno). "Oblíbila sis ho, viď?", řekl s úsměvem.
"Koho??", v první chvíli jsem nechápala, koho mám na mysli.
"Přece Korika", vysvětlil.
"Takže on má jméno?", podivila jsem se.
"Jistě", rozesmál se. "Všichni koně mají nějaké jméno, tím obzvlášť, když jde o plemeníka z otcova chovu", řekl a já si jen pomyslela, že už jméno vymýšlet nemusím. Korik je pěkné.
"No jo", usmála jsem se. Chvíli bylo mezi námi ticho, pak promluvil Kalven.
"Přišel jsem se rozloučit… Odjíždím zpět. Určitě se ale ještě uvidíme", slíbil s nepřesvědčivým úsměvem. "Kdykoliv přijedeš do Storisu, budeš na hradě vítaná. Na to nezapomeň", řekl a už se neusmíval.
"Budu si to pamatovat", řeknu a vykouzlím úsměv.
"Sbohem, Uwetsi-níne", řekl a zase udělal to gesto s pěstí na srdci.
"Sbohem, princi Kalvene", usměju se a napodobím jeho gesto. On se rozesměje.
"Učíš se rychle", podotknul a zahleděl se mi do očí. Úsměv mu pomalu pohasínal stejně jako mně. Za těch pár dní se mezi námi vytvořilo zvláštní pouto. Strašně se mi líbí, ale není to láska… Aspoň doufám! Poslední, co v tomhle světě potřebuju je, se do někoho zamilovat. A už vůbec ne do prince!
On to ale nejspíš vidí jinak…
Udělá malý krok ke mně, takže nás dělí mezera sotva pět centimetrů. Neustále se mi při tom dívá střídavě do očí a na rty. Takové to gesto ve filmech, po kterém přichází polibek.
Stála jsem jako přimražená a nevěděla, co mám dělat. Kalven zvedl ruku a bříšky prstů mně pomalu pohladil od spánků až po bradu. Proti mé vůli mi přejel příjemný mráz po páteři a usadil se v podbřišku. Jeho rty se pomalu blížily k mým a já pořád stála jako solný sloup.
Zmohla jsem se jenom na to, že jsem zavřela oči a čekala, co bude dál. Kalven to nejspíš pochopil jako výzvu a zrušil tu malou vzdálenost, která dělila naše rty. Ty jeho byly příjemně hebké a teplé. První polibek byl nesmělý, ale když viděl, že nebudu protestovat, svým jazykem našel můj a mně se podlomily kolena.
Zabořil svou ruku do mých rozpuštěných vlasů a druhou mně přidržoval za pas. Po nekonečné minutě mně pustil a zadíval se mi do očí, v těch jeho se lesklo něco, co jsem nedokázala pojmenovat.
"Sbohem, Violo…", řekl tiše a bez ohlížení odešel ze stáje. Stála jsem tam, neschopna pohybu snad deset minut, než se odněkud nevynořil nějaký sedlák a neprobudil mně z letargie.
"Má paní! Yweyn Vás hledá", řekl udýchaně a chvíli jsme na sebe jenom tak civěli, než mi došlo, co chce. Rychle jsem potřásla hlavou, abych se zbavila myšlenek na to, co se před pár minutami stalo.
"A-ano jistě…", vykoktala jsem a mírně roztřesenou chůzí ho následovala…

Ethiliener - V. kapitola

13. září 2012 v 18:13 | Iwein

"Violo!", Kalvenův hlas ke mně doléhal jakoby z dálky. V uších mi hučelo a před očima se mi dělaly mžitky. Cítila jsem, že každou chvílí omdlím. Zhluboka jsem dýchala a snažila se tu slabost překonat.
Trochu jsem zvedla hlavu a podívala jsem se před sebe na to, co jsem způsobila. Několik metrů přede mnou ležela vedle sebe řada těl survalů. Ani jedno se nehýbalo… Zabila jsem je… Roztřásla mnou zima.
Někdo mně chytil a mírně mně podepřel. Zvedla jsem k princi hlavu a zadívala se do jeho ustaraného obličeje.
"Zabila jsem je… jsem vrah…", zamumlala a jsem a omdlela…
Všechno utichlo a celou moji mysli zaplavil jeden jediný obraz. Chvíle, kdy se poprvé dotknu dračího vejce a ono se samou radostí rozzáří oslňujícím světlem a zaplaví mě pocit radosti a lásky…
Během několika sekund se mi v mysli vystřídala smět obrazů, jeden už jsem viděla, ale zbytek byly nové. A jedno měli společné. Na všech byl drak a já. Připadalo mi, že se začínají střídat čím dál rychleji, až se mi z toho zatočila hlava.
Najednou se rozhostila tma a v hlavě se mi rozezněl zvláštní hlas. Nebyl ani lidský ani zvířecí. Byl jakoby spletený z nitek samotné magie. Nedokázala jsem to správně popsat. Bylo třeba to slyšet na vlastní uši, jinak nemůžete ocenit tu nádheru.
"Jsem Irimë, Fialová Dračice…", promluvila. "A ty jsi moje patronka, Uweytsi-níne", řekla a to oslovení mně od ní doslova pohladilo. "Ale pospěš si, čekám na tebe… Všichni na tebe čekáme…", dořekla ještě a já jsem cítila, jak se mi její mysl vzdaluje.
"Neboj se, nezklamu Tě, ani nikoho jiného. Přijdu…", stihla jsem si pomyslet, než jsem upadla do hlubokého spánku.
"Odpočiň si, drahá Uweytsi-níne… Budu tě chránit, jak jen budu moct, dokud se konečně nesetkáme… Yryvë si eirn- ríses…"
Uslyšela jsem hlasy, které ke mně doléhaly jakoby přes nějakou stěnu. Ze začátku jsem je nevnímala, považovala jsem je za součást spánku.
Slova mi postupem času začínaly dávat smysl, ale nesoustředila jsem se na ně. Nechtělo se mi otevírat očí. Potom jsem ucítila něco mokrého na čele a tak jsem ho trochu nakrčila ve snaze zjistit co to je.
"Vážně nemůžete nic udělat?", rozpoznala jsem princův hlas. Slyšela jsem zašustění látky a kroky po dřevěné podlaze, které se ode mě vzdalovaly.
"Ráda bych, opravdu. Ale její ochranná magie tu mou nepustí. Jako by ji léčil někdo jiný…", odpověděla nějaká, podle hlasu starší žena.
"Tak proč ji ten někdo prostě nevyléčí?!", naléhal Kalven, očividně rozhozený z toho všeho.
"Nejspíš je hodně daleko, a netuší, že se ji snažím vyléčit taky", řekla žena a kroky se zase přibližovaly ke mně. Studená věc z mého čela zmizela a nahradila ji nová, byl to hadr, ale mokřejší a studenější než ten předtím.
Bylo mi strašné vedro. Cítila jsem, že ležím na posteli a jsem přikrytá tlustou dekou. Chtěla jsem ji odhrnout, ale nějak jsem nemohla dostat cit do rukou. Byla jsem moc vysílená.
"Je zázrak, že vůbec ještě dýchá. Přežít takové mocné kouzlo na takovou vzdálenost, když se nikdy neučila Starověkou elfskou magii je pozoruhodné…", řekla žena klidným a příjemným hlasem.
"Já vím…", odpověděl Kalven, ozvaly se kroky, potom vrznutí dveří a místnost zalilo ticho.
Otočila jsem hlavu na stranu a chtěla jsem říct, že jsem to neudělala já, ale ta dračice. Už jsem se chtěla rozpovídat, ale jediné co ze mě vyšlo, bylo jedno slovo:
"Irimë…"
Samotnou mně překvapilo, jak slabě a chraptivě můj hlas zněl. Jako by to vůbec můj hlas nebyl.
"Klid, dítě…", zašeptala žena a ucítila jsem, jak mně pohladila po rameni. "Odpočiň si."
V tom mi došlo, že nemůžu odpočívat! Musím se postarat o Irimëynino vejce! Ta myšlenka jako by mi vlila do žil energii a já jsem rychle přetočila hlavu a snažila jsem se otevřít oči. Podařilo se mi to až na třetí pokus.
Rozhlédla jsem se po místnosti, abych se trochu zorientovala, kde že to vlastně jsem. Ležela jsem na velké měkké posteli s plno polštáři kolem hlavy a přikrytá dekou.
Na kraji postele seděla stařena. Na hlavě měla uvázaný rudý šátek se vzorem, a dole ji z něj vykukovaly dlouhé stříbrné vlasy až po zadek, a v uších měla dlouhé zlato-červené náušnice z placatých plíšků, spadající po ramena. Když otočila hlavu, vydaly krásný zvonivý zvuk. Tvář měla zvrásněnou hlubokými vráskami, ale i přes to vypadala hezky. Za mlada to byla určitě krasavice. Malé oči měly světle modrou, až šedou barvu a nad nimi se klenulo tenoučké vytrhané obočí. Na sobě měla oblečené zlato-červené šaty s naducanou spodnicí a přes ramena měla přehozený tmavě modrý šátek. Kalvena jsem nikde neviděla a pak jsem si vzpomněla, že vlastně před chvíli odešel pryč.
Místnost byla malá a tmavá, dvě okna byla zastřená závěsy a jediný zdroj světla bylo ohniště uprostřed místnosti, nad kterým byl zavěšený kotlík. Neviděla jsem, co v něm je a ani mně to popravdě moc nezajímalo.
Pokoj byl prosycený zvláštní směsicí vůní koření, bylinek a vonných tyčinek v takové koncentraci, že se mi z toho zatočila hlava. Za stropu visela celá řada sušených svazků květin a celkově vypadal pokoj neuklizeně a zmateně. Po poličkách, stole i jiném nábytku se povalovaly všemožné věci všech možných velikostí a některé z nich vypadaly, že je už dlouho nikdo nepoužíval.
Žena mně celou dobu pozorovala a čekala, až si všechno prohlédnu. Stočila jsem k ní pohled a ona se na mně jenom mile usmála.
"Jak se cítíš, děvenko?", zeptala se mně a místo hadru mi na čelo položila vrásčitou ruku. "Teplota už konečně klesla", prohlásila, vstala a s cinkáním náušnic a jiných šperků zamířila ke stolu a položila na něj hadr. Byla menší postavy a chodila vzpřímeně a hrdě.
"Kde-", musela jsem si odkašlat, protože mně hlas zradil. Ale i přesto zněl pořád strašně slabě… "Kde to jsem?", zeptala jsem se chraptivě. Jako když dlouho nemluvíte a pak z ničeho nic chcete něco říct.
Stařena dál nevzrušeně ždímala hadr a ani se na mně nepodívala. Začala jsem přemýšlet, jestli mně vůbec slyšela. Seděla jsem trpělivě na posteli a čekala, jestli odpoví.
Ona odložila hadr a otočila se ke mně. Na tváři ji hrál pobavený úsměv.
"Mohla bych ti říct, že jsi v bezpečí, což by byla pravda, ale tipuji, že o takovouhle odpověď nestojíš. Je mnoho lidí, kteří tuto odpověď zneužívají. A kdybych ti to řekla, možná bych tě ještě víc vyděsila."
Její proslov mně uzemnil. Zůstala jsem na ni zírat a čekala, co ještě řekne.
"A proto ti řeknu, že jsi v malé osadě Siris, na severo-východě Ethilieneru, nedaleko hraničního města Faril a řeky Riro, která se jihu od města vlévá do Křišťálového jezera. Nejspíš z toho nebudeš o moc moudřejší, ale uspokojí to aspoň tvou zvědavost. Dále by tě mohlo zajímat, že tě sem před dvěma dny dovezl princ Kalven v bezvědomí a s vysokou horečkou. Neuváženě jsi použila magii, a kdybys nebyla Uwetsi-níne, nejspíš bych se teď tady o tebe už nestarala."
Nastalo ticho. Ona se usmívala a já si v hlavě uspořádávala vzpomínky a to, co jsem se nyní dozvěděla. A že toho nebylo málo…
"Stačí ti tohle jako odpověď?", zeptala se.
Nadechla jsem se a pokývala hlavou.
"Naprosto", vydechla jsem a přemýšlela, kde se v ní bere tolik energie a optimismu. Nejspíš si s ní už dlouho nikdo nepovídal.
Ona se neustále usmívala, a já v ní najednou uviděla její mladou tvář. Jako by stáří bylo jen temný mrak, kletba, která se nad ní vznáší a jen svým smíchem a optimismem si drží smrt dál od těla. Byl to zvláštní pocit… Jako bych mohla vidět nejen budoucnost, ale i střípky minulosti. Nevím, jestli to bylo mnou, nebo tou podivuhodnou ženou.
Každopádně na ni bylo něco zvláštního, jenom jsem zatím nedokázala říct co.
"Málem jsem se zapomněla představit!", zvolala náhle a plácla se dlaní do čela. Potom otočila hlavu směrem k temnému koutu místnosti: "Takové věci mi musíš připomínat!", vyčte někomu, nebo něčemu, a mně z toho naskočí husí kůže.
"Jsem Serena", otočí se zase s úsměvem na mně. "Nejlepší léčitelkou v tomto kraji, pokud to tak mohu říct", trochu povýšeně se usmála. U ní to ale vypadalo, že si to o sobě může oprávněně myslet. Že opravdu nejlepší byla.
"Já jsem…", začala jsem, ale ona mně zarazila.
"…Viola, já vím. Naše Uwetsi-níne", usmála se.
"Ano…", vydechla jsem. "Všichni mi tak říkají, ale já pořád nevím, co to znamená…", zašeptala jsem si jenom pro sebe, ale Serena mně slyšela. Rozesmála se zvonivým smíchem, a chápavě se na mně podívala.
"Asi tě to dost trápí, viď?", řekla.
"Vy víte, co to znamená?", zeptala jsem se hloupě. Je jasné, že ví, co to znamená…
"Jistě", zase se rozesmála. "Ve starodávné elfštině je to výraz pro Vyvolenou. TY jsi naše Vyvolená, Violo…"

Ethiliener - IV. kapitla

13. září 2012 v 18:12 | Iwein

Vidím sama sebe, jak stojím před chrámem…
A nejsem tam sama. Vedle mě stojí dva elfové. Jedna je elfka s vlasy jako sníh a neuvěřitelně krásným obličejem. Vedle ní stojí mohutný bílý vlk. Druhý elf je muž, s dlouhými černými vlasy.
Pomalu vcházím do chrámu… najednou se setmí. Vidím, jak stojím před oltářem a opatrně natahuju ruce pro kámen. Je teplý…! Jeho povrch je naprosto dokonalý bez nejmenšího hrbolku nebo prohlubně. Temně fialová barva, která se nedá snad s ničím porovnat, zazářila oslepujícím světlem, když jsem se ho dotkla. Přimhouřila jsem oči před tím zábleskem. Najednou jsem pocítila nutkavý pocit ten kámen ochraňovat.
Potom z ničeho nic všechno zmizelo a já jsem se ocitla uprostřed krvavé bitvy. Takové, jako tehdy na mýtině. Na sobě jsem měla brnění a v ruce dlouhý meč. Stála jsem uprostřed největší vřavy a sekala jsem mečem jednoho survala za druhým. Najednou jsem uslyšela mohutný řev, až jsem sebou ve spánku trhla.
Moje druhé já ze snu však nevypadalo vůbec překvapeně. S úsměvem se otočila a já jsem spatřila z oblohy letět obrovského fialového draka!



Úlekem jsem se probudila. Dech jsem měla zrychlený a srdce mi divoce tlouklo. Byl to jen sen…, uvědomila jsem si. Zase jeden z těch živých snů, které mě pronásledují.
Rozhlédla jsem se kolem, ale jediný, kdo mi tu dělal společnost, byli koně. Oba dva osedlaní. Ohniště bylo vyhaslé a rosa všechno pokropila. Deku i vlasy jsem měla navlhlé. Vstala jsem a šla ke koním, kteří když viděli, že jsem vzhůru, začali tlumeně ržát. Přišla jsem k nim a oba dva pohladila po hlavě.
Potom jsem uslyšela někoho přicházet z druhé strany ohniště. Otočila jsem se a uviděla jsem mezi stromy přicházet Kalvena. Byl svlečený do půl pasu, vlasy měl mokré a v ruce nesl dva měchy s vodou. Chvíli jsem pozorovala jeho tělo. Hrudník měl pěkně vypracovaný, jako kdyby chodil třikrát týdně do posilovny. Na kůži se mu leskly kapičky vody a já si uvědomila, že jsem snad ještě neviděla přitažlivějšího kluka.
"Dobré ráno", řekl a já jsem mu trochu rozpačitě odpověděla.
Uhnula jsem pohledem a soustředila se na deku, kterou jsem chtěla nacpat do brašny. On obešel ohniště a zastavil se u svého hnědáka.
"Tady máš vodu, jestli máš žízeň", řekl a podal mi jeden měch.
"Díky", řekla jsem a vzala si ho. Když jsem pila, cítila jsem na sobě jeho pohled. Potom jsem měch zase zavřela a strčila ho do jedné z brašen. On si mezitím oblékl košili i vestu, zahrabal ohniště a odvázal oba koně. Beze slova jsme nasedli a já jsem v tu chvíli ucítila každý sval v těle. Po včerejší jízdě jsem měla všechno namožené.
Kalven se ještě naposledy rozhlédl po tábořišti a potom klusem zamířil pryč.
Hodiny ubíhaly a my jsme pořád jeli v lese. Zdál se být nekonečný. Ale mně to vyhovovalo. Stromy mi pomáhaly svou energií udržet se v sedle a překonat bolest ve svalech.
Minuli jsme potůček i malou mýtinu a zase vjeli do lesa. Slunce prosvítalo skrz listy a foukal mírný vánek. Kalven jako vždy cválal přede mnou a tak jsem neviděla nic než jeho záda.
V poledne (asi) jsme zastavili a najedli se. Kalven vytáhl nějaké zvláštní pečivo a sušené maso. Nebylo moc chutné, ale zasytilo. Potom jsme zase nasedli a jeli dál. Les kolem ubíhal a já už jsem bolest ve svalech ani nevnímala. Nějak jsem si na ni zvykla.
Les kolem nás se pomalu měnil. Stromy tady byly o poznání mladší a dál od sebe. Na zemi už nebylo jen popadané listí, ale rostla tu hustá zelená tráva. Za soumraku jsme dojeli na obrovskou mýtinu uprostřed lesů, jen daleko na obzoru, kde právě zapadalo slunce, jsem viděla tmavý pás stromů.
Mlčky jsme sesedli a utábořili se. Kalven tentokrát oheň nerozdělal. Jenom jsme skromně pojedli a šli spát. Navzájem jsme si popřáli dobrou noc, na další slova jsme asi ani jeden neměli energii. Já jsem ještě chvilku pozorovala slunce, dokud nezapadlo, a potom jsem usnula.
Stála jsem na skále, která se tyčila nad rozlehlou planinou. Vítr mírně foukal a nesl ke mně zvláštní zápach. Byla jsem oblečená v hedvábných šatech temně fialové barvy, ale nebyla mi zima.
Vím, co to bylo… dívala jsem se na místo strašné bitvy, ve které budu chtě chtě hrát roli.
Najednou se obraz rozplynul a já stála sama v lese, v ruce jsem měla meč a na sobě lehké kožené brnění. Pomalu jsem se otáčela a očima jsem prohledávala les kolem sebe. Najednou jsem si všimla, že za zády, zabalený v šedé látce, držím fialový kámen.
Věděla jsem, že v lese nejsem sama. Najednou se ze dvou stran vyřítili dva survalové a vrhli se na mě. Povalili mně na zem, kámen mi vyrazily z ruky a ten spadl do listí nedaleko od nás. Jeden mi chtěl zabodnout meč do srdce, ale já jsem hbitě uhnula a sekla jsem ho do nohy. S bolestí se skácel k zemi a držel si při tom ránu. Najednou něco vyběhlo z lesa. Byl to velký bílý vlk, ten, kterého už jsem viděla v minulem snu. Skočil po ležícím survalovi a před mýma očima mu rozerval břicho. Využila jsem chvíle kdy druhý surval vykřikl nad smrtí svého druha a rychle jsem vyskočila na nohy. Rozmáchla jsem se a setnula mu hlavu. Když už oba bez hnutí leželi na zemi, zhluboka jsme si oddechla a zasunula zkrvavený meč do pochvy.
"Violo!", ozval se zvonivý hlas. Rychle jsem se ohlédla a uviděla mezi stromy přibíhat onu elfku s bílými vlasy, oblečenou ve zbroji stejné barvy. V ruce měla úzký meč připravená zaútočit. "Jsi v pořádku?", zeptala se starostlivě.
"Ano, Yweyn. Nic mi není…"
Z ničeho nic jsem se probudila. Byla ještě skoro tma, slunce teprve vycházelo. Podívala jsem se doprava a uviděla spícího Kalvena.
Měla jsem z toho snu v hlavě pěkný guláš. Tu elfku jsem viděla už podruhé a dokonce jsem znala její jméno. Ale kdo to je??
Nevěděla jsem, co mám dělat tak brzo ráno. Nechtěla jsem Kalvena vzbudit a tak jsem si sedla, nohy přitáhla k tělu a pozorovala východ slunce. Bylo mnohem větší, než jaké sem znala v tom druhém světě. Stejně jako měsíc. Teď, když jsem měla chvilku pro sebe, mohla jsem přemýšlet. O všem.
O tomhle zvláštním světě, o elfech, o tom, co mě tady vůbec čeká a především - o vejci a fialovém drakovi. Nedokázala jsem si srovnat, co to má vlastně všechno společného se mnou… Ještě před pár dny jsem byla přesvědčená, že NIC z tohohle všeho neexistuje! Tak proč jsem tady…?
Najednou jsem si uvědomila, že je to vlastně všechno zbytečné. Stejně si budu muset počkat na vysvětlení od královny… Jediné, co jsem věděla, bylo, že jsem Uweytsi-níne… ale CO to znamená, to byla záhada…
Deka vedle mě se pohnula a princ se převalil na druhý bok. Odvrátila jsem pohled od vycházejícího slunce a podívala se směrem ke Kalvenovi.
"Ty už jsi vzhůru?", podivil se.
"Nejsem zvyklá spát venku, probudil mě východ slunce", zalhala jsem.
On se posadil a začal skládat deku, kterou byl přikrytý. Pomalu jsem ho napodobila, a za chvíli jsme měli všechno poklizené. Kalven potom vytáhl dva kusy sýru a pečivem a nasnídali jsme se.
Odvázali jsme koně a oba dva jako na povel nasedli. Otočili jsme koně směrem ke vzdáleným lesům na obzoru a rozjeli jsme se cvalem vstříc.
Najednou slunce zalezlo za šedou oponu mraků a zvedl se vítr.
"Vypadá to, že bude pršet…" okomentoval to Kalven. To nám tak ještě chybělo, pomyslela jsem si v duchu.
Dál jsme nemluvili. Nějak tak nebylo o čem a navíc jsem byla zahloubaná v myšlenkách o svoji minulosti, a hlavně o tom, co bude dál.
Kalven měl pravdu. Během půl hodiny se začaly k zemi snášet první kapky. Netrvalo dlouho a spustil se opravdový liják. Beze slov jsme se oba dva natáhli kápě plášťů přes hlavu, ale moc to nepomohlo. Za chvíli jsme byli stejně mokří jak myši.
Uběhly asi dvě hodiny, (čas mi tady připadal jako téměř nepodstatný), a my jsme vjeli do lesa, který uzavíral mýtinu. Tam už to s deštěm nebylo tak horké. Jen občas na nás skrz koruny stromů ukápla velká kapka, která se nasbírala na listech.
Chvíli jsme dál cválali a potom Kalven z ničeho nic zastavil koně. Nechápavě jsem ho napodobila a podívala se na něho. On seděl na koni a ostražitým pohledem prozkoumával les. Z vlasů mu přitom odkapávaly kapičky vody. Najednou ke mně vítr zavál podivný pach. Připomínalo mi to shnilé ryby.
"Co to je za smrad?", zeptala jsem se s pokrčeným nosem.
"Survalové", odpověděl mi a vytasil meč. Koně, kteří taky ucítili ten pach, začali nervózně odfrkávat a přešlapovat až země pod nimi hlasitě čvachtala.
To jediné slovo ve mně vzbudilo strach. Viděla jsem jich dost ve svých snech, jednou mě dokonce málem zabili. Jenže to jsem nějak podvědomě věděla, že je to sen. Ale tohle byla skutečnost…
Mezi stromy nedaleko od nás cosi zašustělo. Polekaně jsem se otočila, ale nic jsem tam neviděla. Najednou se začaly zvuky ozývat ze všech stran. Kalven vytasil meč a podíval se na mně.
"Violo, uteč!", nařídil mi.
"Cože? Ne! Nenechám tě tady", rázně jsem to odmítla. Zvuky se přibližovaly.
"Mám za úkol tě ochránit! Uteč!", řekl a jen letmo se na mně podíval. Jinak dál prohledával les. Nerozhodně jsem polkla. Nedokázala jsem pochopit, že můj život je důležitější než život prince! Můj kůň nervózně podupával a bylo na něm vidět, že už by odsud nejradši vypadl. Zašustění se ozvalo znovu, tentokrát vlevo. Kalven stočil koně tím směrem a v tu chvíli se naproti němu mezi stromy objevil surval. Jeho zákeřné zelené oči upíraly pohled na Kalvena.
Neměla jsem čas si ho pořádně prohlédnout. Kalven, aniž by se na mě podíval, řekl: "Tak už běž, Violo!"
Stálo mě to hodně úsilí od survala odtrhnout pohled, ale nakonec jsem to přece jen dokázala, otočila koně a tryskem se vydala pryč. Ještě jednou jsem se krátce otočila, ale už jsem ho neviděla… Hřebec se hnal dál rychlostí blesku a mně docházelo, že když ho zabijí, stejně půjdou po mně! Měla jsem tam s ním zůstat. I když, co bych zmohla proti tlupě survalů jenom s malou dýkou…!
Když se mi zdálo, že jsem dost daleko od bojiště, zastavila jsem koně a s obavami sledovala cestu, kterou jsem teď přijela. Všude bylo ticho, ani ptáci nezpívali, jen občas zašustilo listí v mírném vánku a bylo slyšet zabubnování kapek, které spadly na zem. Upírala jsem pohled mezi stromy a s ubíhajícími minutami jsem přestávala doufat. Z ničeho nic mi to všechno došlo. Zavřela jsem oči a sklopila hlavu. Tohle se nemělo stát… Nechala jsem ho napospas survalům a utekla jsem jako zbabělec… Měla jsem ho zachránit, když už jsem ta Uweytsi-níne. K čertu s tím, že nevím, co to znamená!
Z přemýšlení mě vytrhl dusot kopyt na mokré půdě. Můj hřebec radostně zvedl hlavu a zaržál. Překvapeně jsem otevřela oči a uviděla mezi stromy téměř tryskem přijíždět Kalvena, stále tasený meč měl potřísněn temně červenou, snad až černou krví. Úlevou se mi sevřelo srdce.
Ale pak jsem to uviděla. Stalo se to všechno tak rychle, že doteď nechápu, jak mi to tak rychle mohlo myslet a jak jsem to vůbec dokázala. Jakmile jsem uviděla skupinu asi šesti survalů, jak se s křikem a tasenými rezavými meči řítila deset metrů za Kalvenem mezi stromy, od té doby za mě mluvily instinkty a nějaký šestý smysl.
Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Seskočila jsem z koně a běžela naproti Kalvenovi a survalům. Kalven se na mně jen zmateně podíval, ale než stačil cokoliv říct, zastavila jsem se, natáhla jsem levou ruku dlaní dopředu a s pohledem upřeným do dálky se mi z pusy začaly řinout cizí slova s naprosto dokonalou výslovností, jako kdyby to vůbec nebylo moje tělo.
"Tenna íre meneldír! Tenna varáis ampaweyis! Ir ananta Aiy - Ise' pael Uweytsi-níne!", vykřikla jsem a celá moje dlaň i ruka se rozzářila do krásné fialové barvy. Pocítila jsem náhlý úbytek síly. Z dlaně mi vystřelil světelný štít a čím dál byl ode mě, tím byl větší. Smetl skupinu survalů a rozplynul se.
Ve vteřině bylo po všem a já jsem se předklonila před sebe v návalu náhlé nevolnosti. Klopýtla jsem dopředu a rukou se opřela o první kmen, co byl poblíž. Volnou rukou jsem se chytila za břicho a snažila jsem se zhluboka dýchat, abych na ten krásný mech pod sebou nehodila šavli.
Moje první myšlenka směřovala k bytosti, o kterém jsem z celé duše věděla, že ji vděčím za kouzlo, které možná mně i Kalvenovi zachránilo život. K dračímu vejci… A hlavně drakovi uvnitř.

Ethiliener - III. kapitola

13. září 2012 v 18:11 | Iwein

Když jsem vycházela z trůnního sálu, cítila jsem se všelijak. Důvody byly hned dva.
Za prvé: představa deseti dní v koňském sedle, když jsem nikdy nejela ani na poníkovi na pouti, mě celkem děsila. Co když spadnu a naprosto se před Kalvenem zesměšním?! Chci před ním vypadat silná a sebevědomá… Jako Uweytsi-níne! (zatraceně, musím nutně zjistit, co to znamená!)
Za druhé: jen pomyšlení na to, že na hranicích s elfí říší se Kalven, jediný kromě krále, kterému jsem více méně věřila, otočí a nechá mě samotnou napospas elfům, ve mně vyvolávala pocit úzkosti. Nevěděla jsem, co se mnou Aniä zamýšlí. Král mi sice řekl, že se u ní budu mít nejlíp, jenže já jsem chtěla zůstat tady! V Sarëjském království. Ve Storisu…
Když jsem došla do pokoje, kam mě opět zavedla služebná, začala jsem se podle nařízení krále balit. Na posteli jsem měla vše připravené. Dvě kupky čistého oblečení, jednu hrubou prošívanou deku a plášť. Dvě jakési kožené brašny, podle mého názoru se budou připevňovat na sedlo koně.
Všechno to oblečení jsem pracně nacpala do brašen a sama jsem se divila, že šly zapnout. Potom jsem i s oběma taškami vyšla na chodbu, kde už na mě zase čekala služebná. Hned mi je vzala z rukou a vedla mě na opačnou stranu hradu.
Sešly jsme několik schodů, prošly nekonečné chodby a během pěti minut jsme stáli před dřevěnými dveřmi, opět hlídané stráží. Ucítila jsem vůni sena a koní.
Vojáci nám otevřeli a my jsme vstoupily do podlouhlé místnosti s nízkým klenutým stropem a kamennou podlahou, kde se válely stébla slámy. Místnost byla po stranách rozdělena dřevěnými přepážkami na několik stání. Když jsem je tak letmo spočítala, bylo jich po každé straně deset. Ve většině z nich stáli koně různých barev i velikostí.
Na druhém konci stáje už byli dva koně vyvedení i osedlaní a držel je nějaký malý kluk. Podle mě sotva desetiletý. Jeden byl čistě bílý s dlouhou hustou hřívou, ten druhý byl hnědák s černou hřívou i ocasem. Když jsem si je tak prohlížela, zjistila jsem, že mají jinou stavbu těla než ten kůň, na kterém jsme včera s Kalvenem přijeli. Tihle dva byli o něco menší, se silnýma nohama a rozvalitou stavbou. Vypadali jako kříženci normálního jezdeckého koně a chladnokrevníka. I když jsem nikdy nejela na koni, přečetla jsem o nich hodně. A to se mi teď hodilo. Teorii jízdy mám nastudovanou, ale nikdy jsem neměla šanci si to vyzkoušet v praxi.
Když jsme přišli až k nim, ten bílý ke mně stočil hlavu a krásnýma, vševědoucíma očima se na mě podíval. Služebná mezitím připevnila brašny k sedlu a otočila se na mě.
"Sbohem, má paní", uklonila se a rychle odcupitala pryč. V tom se otevřely druhé dveře a dovnitř vešel nejprve král Lorix, za ním Kalven a dva vojáci. Princ měl na sobě koženou vestu prošitou zlatou nití, světlé kalhoty a vysoké boty, nahoře ohnuté. Za opaskem se mu houpala pochva s mečem a na zádech měl luk a toulec se šípy. Musela jsem uznat, že mu to slušelo.
"Jsem rád, že jsi to stihla tak rychle, Violo", promluvil král. "Čím dřív vyrazíte, tím líp", řekl a něco zalovil pod pláštěm. Vytáhl dýku, dlouhou asi 30 centimetrů a podal mi ji. "Vezmi si ji. Kalven tě sice bude chránit, ale nikdo neví, co se může stát. V lesích můžete potkat cokoliv", řekl ještě. No teda, tímhle mi moc nepomáháš, pomyslela jsem si, ale dýku si vzala.
"Děkuji, Vaše Veličenstvo", poděkovala jsem a král se usmál.
"Přeju vám šťastnou cestu a dávám vám tyhle koně. Jsou to horští hřebci přímo z královského chovu. Jsou určení k dlouhým výpravám, jako je ta tvá, Uweytsi-níne. Jsou houževnatí a lépe snášejí dlouhý čas bez krmení. Stačí jim obyčejná tráva", představil mi naše budoucí společníky. "Doufám, že vás ponesou dobře", řekl a obrátil se ke Kalvenovi. "Synu, ochraňuj ji. Její život je v tuhle chvíli to nejdůležitější."
"Jistě, otče", odpověděl a podíval se mi do očí. "Ochráním ji" řekl a vzal si hnědákovy otěže. Napodobila jsem ho, stále zmatená tím, co král řekl.
Oba jsme vyvedli své koně ven ze stájí na malé kamenné nádvoří. Jak jsem tak přemýšlela, byli jsme na opačné straně města.
Teď to přijde, řekla jsem si. Určitě ani nenasednu…! Zkusila jsem si vzpomenout na encyklopedii o ježdění, kterou jsem kdysi četla… Levou nohu do třmenu, chytnout se sedla a rychle se vyšvihnout… Udělala jsem to podle ní a… byla jsem v sedle! Děkovala jsem Bohu za to, že jsem se neztrapnila! Kůň stál klidně a tak jsem měla čas si vzít do rukou otěže. Necítila jsem se v sedle zrovna bezpečně… Seděla jsem celá ztuhlá a napjatá, abych náhodou nespadla. Křečovitě jsem svírala nohy, až kůň pohodil nespokojeně hlavou. Chudák byl asi dost zmatený… Otěže jsem držela napjaté a při tom mu mačkala slabiny. Zkusila jsem se uvolnit a trochu povolit sevření. V duchu jsem se mu omlouvala. Bude to se mnou mít těžké…
Kalven pobídl svého koně a zamířil z malého vydlážděného kopečku, kde jsme teď stáli, dolů k hradbám a malé zadní bráně. Můj kůň ho bez pobízení krokem následoval. Ten náhlý pohyb mě trochu vyvedl z míry a já jsem ho zase až příliš stiskla nohama. Hřebec pohodil hlavou a zrychlil krok. Proboha! To jsem nechtěla. Zase jsem mu otěže přitáhla a on po chvilce váhaní opět zpomalil. Tohle bude nejdelší cesta mého života, pomyslela jsem si.
"Šťastnou cestu!", křikl za námi král. Kalven se téměř celý vytočil v sedle a zával mu. Já jsem velmi opatrně, abych nesklouzla, natočila hlavu jeho směrem a jenom jsem kývla na rozloučení. Bála jsem se pustit otěže.
Sjeli jsme z kopečku a brána se před námi začala rychle rozevírat. Krokem jsme vjeli na otevřenou planinu, jen daleko na obzoru jsem viděla pás stromů. Ujeli jsme pár metrů a brána se za námi s hlasitým bouchnutím zavřela. Viděla jsem, jak Kalvenův kůň pomalu zrychluje krok, až přešel do klusu. V té chvíli by se ve mně krve nedořezali! My budeme i klusat?! No jo, kdyby jenom to! On ho pobídl do cvalu! Samozřejmě ten můj nemohl být pozadu a taky přešel do klusu a poté do cvalu. Křečovitě jsem seděla rovná jako pravítko a v ruce mačkala napnuté otěže. Myslela jsem si, že okamžitě spadnu, ale moje tělo se kupodivu celkem snadno sehrálo s pohyby koně pode mnou. Sama, aniž bych to chtěla, jsem začala v sedle kopírovat jeho krok. Najednou se mi ale začal Kalven a jeho hnědák vzdalovat.
Můj kůň to poznal a začal škubat hlavou. Uvědomila jsem si, že držím otěže moc na krátko a on tak nemohl zrychlovat, jak potřeboval. A tak jsem mu je o pár centimetrů povolila a najednou se zdálo, že jsme se konečně pohnuli. Doteď to vypadalo, jako kdybychom se houpali na místě, ale teď jsme konečně běželi. Po pár metrech jsme Kalvena dohnali a zařadili jsme se po jeho boku. Jen letmo se na mě podíval.
"Všechno v pořádku?", ujistil se. Jenom jsem několikrát kývla a trochu křečovitě se usmála.
Hodiny ubíhaly a krajina se změnila. Už jsme nejeli po neúrodné pláni. Vjeli jsme do hustých temných lesů, plných mohutných a vysokých listnatých stromů.
Zavalila mě ohromná energie a obalila mě jako hustá mlha. Najednou jsem se cítila v bezpečí. Jako by mně teď na koňském hřbetě držely stromy. Připadalo mi, jako kdyby mě stromy vítali mezi sebou, i když to bylo naprosto absurdní!
Celou dobu jsme cválali a koně nebyli vůbec unavení. Nebo to na nich aspoň nešlo poznat. Já jsem si mezitím zvykla na cval i klus a připadala jsem si v sedle jistěji.
Nejeli jsme po žádné vyznačené trase, nebo pěšině. Různě jsme kličkovali mezi stromy a já jsem si tak mohla procvičit ovladatelnost koně. Kalven občas přeskočil nějaký padlý kmen, já jsem se ho však vždy snažila nějak objet. Tolik jsem si ještě nevěřila. Sem tam jsme překřížili stesku lesní zvěři, která po ní zřejmě chodila za vodou.
Za celý den jsme s Kalvenem prohodili jen pár slov. V běhu se ani moc mluvit nedalo.
Pomalu se smrákalo a my jsme stále cválali potemnělým lesem. Bála jsem se, že koně zakopnou o nějaký kořen. Už jsem byla po tolika hodinách jízdy vyčerpaná a cítila jsem svoje namožené svaly na lýtkách, jak jsem se křečovitě držela v sedle. Vzduch se ochladil a já jsem se v košili otřepala. Jako kdyby mi Kalven četl myšlenky, pomalu zastavil koně a řekl: "Tady se utáboříme."
Sesedli jsme z koní a mně se při doskoku podlomily kolena a musela jsem se chytnout sedla, abych nespadla. Kalven si toho všiml.
"Jsi v pořádku?", zeptal se rychle.
"Jo, nic mi není, jsem jen trochu unavená", mávla jsem rukou a dál si hrála na hrdinku. Společně jsme odsedlali koně a přivázali je ke stromu. Oni hned začali spásat řídkou lesní trávu, a Kalven mezitím poodešel posbírat nějaké dřevo. Já jsem si vytáhla z brašny plášť a deku a sedla si k připravenému ohništi. On naskládal větvičky na hromádku, dřepl si vedle a natáhl ruku k ohništi.
Něco nesrozumitelného si zamumlal a dřevo z ničeho nic začalo hořet! S údivem jsem se na něj podívala.
"Ty umíš kouzlit?", zeptala jsem se.
"Jen ty základní kouzla", usmál se a pokrčil rameny. Odvrátil se ode mě, něco zalovil v brašně a potom vytáhl čtyři krajíce chleba a dva kusy uzeného sýra. "Na", řekl a polovinu z toho mi podal.
"Díky", zamumlala jsem a dívala se do plamenů. Tady už mě opravdu nic nepřekvapí… Kouzla, elfové, survalové…
"Povídej mi o tomhle světě", promluvila jsem a Kalven se na mě překvapeně podíval.
"A co bys chtěla vědět?", zeptal se.
"Všechno. Jaké rasy tady žijí? Umí všichni lidé kouzlit? A co kouzelné bytosti? Jsou tady nějaké?", vypálila jsem otázky rychlostí blesku. Kalven se jen usmál a zíral do plamenů.
"Nechceš málo", řekl po chvíli.
"Zajímá mně to. Je to úplně něco jiného než svět, kde jsem až do teď žila", řekla jsem.
"Tak dobře, ale jenom když mi slíbíš, že mi potom někdy povyprávíš o tom tvém světě", řekl.
"Dohodnuto", usmála jsem se.
"Tak dobře. No tak nejprve teda o rasách… Nejstarší známou rasou na Ethilieneru jsou bezesporu trpaslíci, kteří žili ve svém podzemním království hluboko u kořenů Dulních hor. Byli tam už dlouho předtím než u břehů na východě Ethilieneru zakotvily první elfské lodě a začal se odpočítávat I. Věk Ethilieneru. Často se označuje jako Věk elfů. Dlouho totiž žili v přesvědčení, že jsou první a jediná rasa na Ethilieneru. S trpaslíky se setkaly teprve ve 3. Století I. Věku. A podle stáří tunelů je jisté, že tady byli už dávno před elfy. Ale jak a kdy objevili Ethiliener je tajemství, které si žárlivě střeží.
Další rasa, která se usídlila na Ethilieneru byli usurlové", poslední slovo vyslovil se značnou nechutí a nenávistí. Nakrčila jsem obočí.
"Usurlové?", zeptala jsem se. "Já myslela, že se ty zrůdy jmenují survalové…", řekla jsem, protože jsem myslela, že se třeba jenom přeřekl.
"Usurlové jsou předci survalů. Survalové vznikli až zkřížením s lidskými ženami", řekl s ještě větší nechutí. A já jsem se mu ani nedivila. Zvedl se mi žaludem už jenom z toho, že bych se ho musela dotýkat, natož… Fuj! Kalven jenom potřásl hlavou, aby setřásl myšlenky na minulost a pokračoval.
"To bylo ve 4. Století I. Věku. Na počátku druhého věku se objevili u jižních břehů lodě našich předků, lidí", překvapilo mě, že řekl 'našich předků', jako kdyby mně bral za sobě rovnou.
Zajímalo by mně, co všechno ví o mojí minulosti… Ale nechtěla jsem ho rušit z vyprávění historie Ethilieneru, která mně zajímala stejně. A navíc mi něco říkalo, že se o svoji minulosti dozvím až dost, jakmile se dostanu k elfům.
"Lidé se začali usazovat. Obsazovali Jih směrem k Severu až k hraniční řece Semírël. Ve 2. Století II. Věku, kdy zemřel stávající král Deoden a neměl následníka trůnu, se tehdejší království rozpadlo na tři bloky, ale po napadení Severního bloku survaly je budoucí král Tilirdes sjednotil a vzniklo tak Sarëjské království", dořekl. "Více ti o historii říct nemůžu. Otec mi to zakázal. Královna Aniä ti to všechno vysvětli a určitě ti od ní všechny souvislosti zapadnou do sebe lépe. Nakonec - valnou část historie prožila osobně", řekl a usmál se.
"Páni… jak dlouho vlastně elfové žijí?", zeptala jsem se.
"Aniä například je stará zhruba 400 let. Ale není to zdaleka nejstarší elfka. Elfové svůj věk většinou tají."
Zůstala jsem na něho zírat s pusou dokořán. "Ale vždyť Aniä vypadá tak maximálně na 30!", nesedělo mi to.
"Elfové stárnou dvacet-krát pomaleji než lidé", vysvětlil ale i tak mi to připadalo neskutečné. I když, přiznejme si, že ještě před pár dny jsem za nemožné pokládala téměř všechno tady. Už jen existenci samotného Ethilieneru, že…!
Navzdory informacím, kterými mně princ zahltil, se mi chtě nechtě začaly zavírat oči. Mimoděk jsem si zívla. On si toho všiml a okamžitě vstal a z tašky mi podal tlustou deku.
"Jdi spát. Musíš si odpočinout, já budu držet hlídku", řekl. Už mně ani nepřekvapilo, že se tady musí v noci při táboření držet hlídka…

Ethiliener - II. kapitola

13. září 2012 v 18:09 | Iwein

Dovedl ke mně koně,(ano, koně! Žádnou motorku nebo auto!) který byl uvázaný kousek od místa, kde jsem se probudila. Byl to krásný hnědák se štíhlýma nohama a lesklou srstí. Kalven se rychlostí blesku vyšvihl do sedla.
"Pojď, nasedni si", pobídl mně a mně se zatočila hlava. Nikdy jsme na koni nejela! Naštěstí mi Kalven pomohl do sedla a já jsem bezpečně dosedla. Princ pobídl koně a s jistotou ho vedl lesem tam, kde jsem tušila krále.
K mému velkému překvapení se mi jelo pohodlně, i když jsem vlastně seděla za sedlem.
Asi po čtvrt hodině cesty jsme vyjeli ven z lesa a ocitli se na rozlehlé pláni, kde rostla jen řídká žlutá tráva a křoviny. Táhla se až daleko za obzor. Najednou jsme najeli na vyjetou silnici, jestli se tomu tak dá říkat, která pravděpodobně vedla až k místu, kde mě chtěl odvést. Ke králi…
"Jak daleko to ještě je?" zeptala jsem se.
"Asi půl hodiny krokem…" odpověděl.
A opravdu. Za pár minut už jsem v dálce viděla obrys města a jeho hradeb. Když už jsme byli trochu blíž, začínala jsem rozeznávat jednotlivé domky, pole a ohrady před hradbami. Před námi se tyčilo nádherné starověké město…
"Páni, je tak obrovské!", vydechla jsem.
"Tohle je královské město Storis. Střetávají se tady všechny obchodní stesky, které vedou přes království. Je staré přes 4 staletí", řekl s úctou v hlase.
"To je neuvěřitelné…", kroutila jsem hlavou a neustále zírala na tu mohutnou krásu před sebou.
Město bylo obehnáno vysokými hradbami s cimbuřím a za nimi vykukovaly nesčetné věže a věžičky. Všechny střechy měly červené tašky a vše tak bylo dokonale slazené. Město se táhlo přes téměř celý horizont. Vůbec jsem si nedokázala představit, jak je vlastně velké.
Míjeli jsme políčka a domky, míříc při tom k obrovské kované bráně. Byla otevřená, protože neustále po cestě proudilo plno lidí i zvířat. Někteří mířili ven, jiní do města. Ani nevím, jak jsme se najednou dostali do takového davu. Vůbec jsem si toho nevšimla. I když jsme nevypadali nijak nápadně (až na moje oblečení), všichni nám uhýbali z cesty a téměř všichni směrem k nám vysílali to zvláštní gesto s pěstí, jako to předtím udělal Kalven. Zřejmě to byl nějaký projev úcty směřovaný k princi.
Vjeli jsme do města, kde bylo snad ještě rušněji. Připomínalo mi to New York v době dopravní špičky. Rozdíl byl v tom, že tady nikdo nikam nepospíchal a lidé na sebe byli milí a přátelští.
Hned za bránou bylo malé nádvoří, z kterého vedly tři uličky. Princ vedl svého koně po té nejširší, která vedla dál do hlubin města. Procházeli jsme kolem kamenných domů, které byly na sebe namačkané a vypadaly jeden jako druhý. Některé z nich sloužily k bydlení a na jiných byly cedule, na kterých bylo něco napsáno, ale já si to nestihla přečíst. Ale pochopila jsem, že to asi budou nějaké obchůdky nebo hospody… A u zdí těch domů posedávalo plno špinavých a otrhaných žebráků, kteří se snažili od lidí vyprosit nějaké peníze. Někteří byli zmrzačení a bylo mezi nimi taky hodně dětí… Musela jsem od nich odvrátit oči, bylo mi jich líto…
Po chvíli jsme vjeli na obrovské kamenné náměstí… (Vlastně všechno tady bylo kamenné) Uprostřed ní stála krásná starobylá kašna. Kolem ní pobíhalo nebo sedělo několik dětí a cákali po sobě vodu.
Na druhé straně náměstí se tyčil obrovský hrad… Ke vchodu vedly dlouhé schody, dole i nahoře stráženy vojáky v brnění a červeném plášti na zádech a lemované sochami mužů… Podle toho, jak vypadali, bych je tipla na bývalé krále, kteří zde vládli. Ale všechny místa ještě nebyly obsazené. Zřejmě byli přichystané pro budoucí krále.
Pod schody jsme zastavili a podle vzoru Kalvena jsem seskočila dolů. Okamžitě k nám přispěchal jeden z vojáků, vzal koně za otěže a odvedl pryč.
"Pojď", řekl mi princ a šel po schodech nahoru. Docela ochotně jsem ho následovala. Lepší, než zůstat dole a nechat se okukovat zvědavci, kteří se nenápadně shlukli kolem.
U vysokých dřevěných vrat, které strážili další dva vojáci, jsme se na chvíli zastavili.
"Ona jde se mnou", řekl vojákům a ti nám potom otevřeli dveře, abychom mohli vstoupit do hradu.
Ocitli jsme se ve velké prosvětlené kruhové místnosti s vysokým stropem, ze které vedly čtyři menší a jedny široké dřevěné dveře. Mezi nimi byly pověšené tlusté a na pohled těžké červené závěsy, které dosahovaly od stropu až na zem. Každé z dveří strážili dva vojáci. Krom toho byla místnost prázdná a celkem studená. I v mikině jsem se na chvíli otřepala. On mě vedl dál k těm nejmasivnějším dveřím.
"Počkej tady", řekl a k vojákům, co stáli opodál, vyslal nějaké znamení. Nejspíše rozkaz, tipla jsem.
Dva vojáci mu beze slova otevřeli dveře a on vešel dovnitř. Bylo to tak rychlé, že jsem nestačila ani pořádně zjistit, co je za nimi. Zůstala jsem stát v tiché místnosti jen s neustále mlčícími vojáky. Konečně jsem si je mohla aspoň pořádně prohlédnout…
Všichni vypadali naprosto stejně. Lesklé stříbřité brnění jim přesně sedělo, helmice jim zakrývala celou tvář, jen malou škvírkou šlo vidět, jak si mě zvědavě měří. Kalhoty i boty měli také kované. Nedokážu si představit, že bych v tomhle musela být celý den! Už jenom podpatky mi dělají potíže… Na ramenou měli připevněný dlouhý plášť stejné barvy jako závěsy. Okraje měli obšité zlatou nití.
Na brnění měli vyryté nějaké podivné ornamenty a znaky. Nevěděla jsem, co znamenají, a ani jsem neměla čas nad tím dumat, protože se otevřely dveře a z nich vyšel další voják. Proboha, kolik jich tu mají?!, pomyslela jsem si.
"Pojďte, prosím", řekl muž v brnění a pokynul mi rukou. Byla jsem dost zmatená a bála jsem se, co přijde. Do místnosti jsem vstupovala s malou dušičkou a pěkně vynervovaná…
Vešla jsem do velkého trůnního sálu. Od dveří, kterými jsem teď přišla, se táhl dlouhý rudý (co s tou červenou pořád mají?!) koberec, který pokračoval až na druhou stranu místnosti s vysokými okny, a končil u třech schůdků, na kterých stál mohutný a široký trůn. Po pravé straně místnosti stál podlouhlý dřevěný stůl a u něho stálo osm židlí. Na trůnu seděl postarší, asi padesátiletý muž s hustým šedým vousem na tváři. Oči měl zapadlé a zarostlé hustým obočím, ale měl v nich zvláštní jiskru… Jejich barva se velmi podobala té, jakou měl princ. A potom jsem si ho všimla. Stál jen kousek od trůnu, čelem ke mně. Král se na mě díval s potěšeným a možná i překvapeným výrazem ve tváři. Když mně spatřil, postavil se a sešel ty tři schůdky.
"Vítej v Ethilieneru, Violo. Konkrétně v Sarëjském království. Já jsem král Lorix a tohle je můj syn, princ Kalven", promluvil pevným hlasem.
"Je mi ctí…ehm…Vaše Veličenstvo", odpověděla jsem a doufala, že jsem ho oslovila správně. Král se jen pousmál, takže jsem usoudila, že jsem se neztrapnila.
"Můj syn mi řekl, jak tě našel, Uweytsi-níne. Je to zvláštní. Čekali jsme tě někde jinde… Ale jak se vidět, život míní, osud mění. Bylo štěstí, že se Kalven zrovna projížděl kolem a našel tě právě on", řekl a mně už fakt lezlo na nervy to oslovení! Kdybych tak věděla, co znamená…! "Pověz mi, jak ses zde ocitla?"
No, to mě taky zajímalo, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem to neřekla.
"Seděla jsem na mýtině nedaleko mého domova a usnula jsem. Měla jsem zvláštní sen… No, a když jsem se probudila, byla jsem tady. Chvíli jsem bloudila po lese, ale potom jsem asi usnula vyčerpáním…", pověděla jsem jim ve zkratce, ale pravdivě svůj příběh.
Král Lorix zvedl šedivé obočí. "Říkáš, že jsi měla sen?", řekl.
"Ano…", přikývla jsem.
"Co jsi viděla?", zeptal se.
"Byly to takové útržky…", řekla jsem a na chvíli se zamyslela. "Viděla jsem válku… Velkou krvavou bitvu mezi lidmi, trpaslíky a elfy s-", svraštila jsem obočí a snažila se najít pro ty stvoření vhodný popis. "-nějakými… zvířaty, nebo tak něco…"
"Měli zelené oči?", zeptal se náhle Kalven.
Překvapeně jsem na něho pohlédla. "Ano, měli. Takové až jedovaté…"
"Jen jediný tvor na tomto světě má takové oči…", řekl král.
"Survalové", odpověděl Kalven s nechutí v hlase.
"Co ještě jsi viděla?", chtěl vědět král.
Chvíli jsem se zamyslela a dívala se při tom do země. "Ženu… Měla dlouhé rovné černé vlasy. Seděla na trůnu a trápila se. Najednou se na mě podívala a řekla: 'Violo, prosím, pomoz nám. Potřebujeme tě'…", odpověděla jsem.
"To byla určitě Aniä. Královna elfů…", řekl Lorix. "Honem, děvče, řekni mi, co jsi ještě viděla!"
Vzpomněla jsem si na chrám a na kámen uvnitř… Ale usoudila jsem, že není potřeba, abych jim řekla i o něm. "Už nic… Potom jsem se probudila", zalhala jsem.
Chvíli bylo v sále ticho a potom král znovu promluvil.
"Tohle nemůžeme řešit sami. Aniä o tobě už zcela jistě ví, a je důležité, abychom tě co nejdříve v pořádku dopravili do Elëru. Hlavního města elfů. Vyrazíte zítra. Kalvene, ty Violu doprovodíš", rozhodl král.
"Jistě, otče!", odpověděl princ.
On se na svého syna podíval moudrým pohledem.
"Postarej se, aby Viola dostala jídlo, čisté oblečení a pokoj. Poté za mnou přijď do pracovny", nakázal mu a zmizel v jedněch z dveří.
Za dvě hodiny už jsem ležela v měkké posteli v jednom z mnoha pokojů v hradu. Konečně jsem se po dlouhé době cítila spokojeně… Dvě služebné mi donesli do pokoje kus pečeného masa a nějaké zvláštní bílé pečivo. Všechno jsem snědla, i když by mě k tomu doma nikdo nedonutil. Hlad vás naučí si vážit jídla. Potom mě zavedly do koupelny, kde už byla připravená velká kamenná vana plná kouřící se vody.
Slastně jsem se do ní ponořila a zůstala tam tak dlouho, dokud téměř nevychladla. Potom jsem si oblékla bílou plátěnou noční košili, která mi dosahovala kousek nad kolena. Konečně jsem trochu zapadla. Moje džíny, tričko i mikinu mi služebné odnesly a něco mi říkalo, že už je nikdy neuvidím. Bylo mi jich líto. Bylo to to jediné, co mi připomínalo, odkud jsem přišla.
Nerada jsem si to připouštěla, ale v hloubi duše jsem tušila, že tady zůstanu už napořád… Pokud se teda neprobudím a nezjistím, že to všechno byl jen sen. Ale s každou uplynulou hodinou jsem tomu přestávala věřit…
Ráno mě probudilo slunce, které si nějak našlo cestu skrz, světe, div se, červené závěsy. I když jsem poznala, že je brzo, už se mi nechtělo spát. Byla jsem odpočatá jako snad nikdy předtím. A nezdál se mi žádný hororový sen jako obvykle.
Vstala jsem z postele a šla k oknu. Odhrnula jsem závěsy a naskytl se mi nádherný pohled na vycházející sluce. Celá krajina byla svěží a pokropená ranní rosou. Všechno se třpytilo ve slunečních paprscích a já už jsem se těšila, až vyjdu ven a zase pocítím energii stromů a rostlin.
Z rozjímání mě vyrušilo zavrzání dveří. Do pokoje nakoukla služebná.
"Má paní, omlouvám se, že ruším tak časně, ale král vás už očekává. Máte se ustrojit a jít za ním", řekla tenkým ustrašeným hláskem. "Tady máte oblečení", pokračovala, položila mi malou hromádku na postel a boty na zem. "Počkám na chodbě."
"Dobře, děkuji", řekla jsem a usmála se na ni.
Plaše mi úsměv oplatila a zavřela dveře.
Přešla jsem k posteli, abych zjistila, co mi donesla. Jako první jsem roztáhla velice jemnou tkanou košili s dlouhými širokými rukávy, v pase trochu zúžená a nahoře nabíraná. Přesně tvarovaná na ženské tělo. Jenom jsem se bála, jestli tam budu mít co dát. Z větší části byla bílá, jen na rukávech byla prošitá červenou nití. Jako další byl korzet z tmavé lesklé kůže. Takový, který se váže pod prsa. Dále potom černé úzké kalhoty ze zvláštní látky podobné struktury jako samet. Boty byly ze světlé kůže, šněrovací a vysoké po kolena. Celkem jsem byla s oblečením spokojená, jenom jsem netušila, v jakém pořadí to na sebe obléct. Hlavně ten korzet mi dělal starost.
Rozhodla jsem se, že první zkusím kalhoty. K mému potěšení jsem se do nich vešla tak akorát. Tři knoflíky jsem zapnula bez nejmenších problémů. Jako by byly ušité přesně pro mě. Další následovaly boty.
Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na systém tkaniček, ale nakonec jsem je přece jen obula. Košile byla hračka… Jenže potom jsem vzala do ruky korzet a byla jsem ztracená. Přemýšlela jsem, jak to patří. Po chvíli dumání jsem usoudila, že zavazování bude vepředu. Pracně jsem si ho nasadila a musela jsem si lehnou na postel, abych si ho mohla zavázat. Pořád, když jsem navlíkala tkaničky, mi sjížděl, až jsem ho jednou měla v půlce lýtek. Pozorovat mně někdo, asi by se docela nasmál…
Nakonec, po několika minutovém zápasu se šňůrkami a dírkami, jsem si ho přece jen nasadila. A zjistila jsem, že mi i docela sluší! V té chvíli jsem děkovala za svou štíhlou postavu.
Ještě jsem si trochu rozčesala hřebenem, položeným na malém dřevěném stolku vedle velkého zrcadla, svoje rovné dlouhé blond vlasy a konečně jsem byla připravená setkat se s králem.
Vyšla jsem ze dveří a střetla se se služebnou, která na mě čekala, aby mě odvedla ke králi. Sama bych se v tomhle bludišti chodeb a schodů ztratila. Když mě uviděla, zapomněla údivem zavřít pusu.
"Sluší mi to?" zeptala jsem se s obavou v hlase.
"Ano, má paní. Moc", usmála se dívka. Trochu se mi ulevilo. Bála jsem se, že v tom budu moc nápadná, ale potom jsem usoudila, že to je v téhle zemi mnohem normálnější oblečení než džíny.
Služebná mě vedla spletitými chodbami, které byly jedna jako druhá, vyšli jsme dvoje schodiště, až jsme konečně dorazili k dřevěným dveřím, u kterých stáli vojáci. Věděla jsem, že dál už musím sama. Dívka se uklonila a zase zmizela za rohem. Stráže mě beze slova pustili dál a já jsem vešla do známého trůnního sálu.
Král Lorix seděl v čele dřevěného stolu a princ po jeho levici. Oba ke mně obrátili hlavy a na Kalvenově obličeji se zračil údiv. Když jsem vešla, král i Kalven povstali, i když princ trochu se zpožděním.
"Rád tě vidím, Violo", pozdravil král.
"Já vás také, Vaše Veličenstvo", poklonila jsem se.
Podle výrazu v obličeji se zdál být potěšený mým chováním, a tak jsem v něm pokračovala. Když už jsem ta Uweytsi-níne, tak ať to nějak vypadá. I když jsem neměla ani páru co to znamená.
"Chtěla bych vám poděkovat za vaši pohostinnost. Moc si toho cením, můj pane", řekla jsem.
"Je naší milou povinností poskytnout hostovi zázemí. A ty JSI naším hostem, Violo", řekl a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a všimla si, že Kalvena na mně neustále zíral.
"Pojď, posaď se", pokynul mi král na židli naproti princi. Poslechla jsem a všichni tři jsme se posadili. "S Kalvenem jsme se dohodli, že vyjedete už dnes dopoledne. Je velice důležité, aby ses ke královně dostala co nejdříve. Včera jsem vyslal posly. Královnini vojáci na tebe budou čekat na hranicích mezi našimi královstvími, v malém městečku Faril. Odsud už pojedeš sama, Kalvene, ty se vrátíš domů. Máš nějaké otázky, Violo?", otočil se na mě.
"Snad jen jednu… Jak to je daleko?"
"Do Elëru asi deset dní. K hranicím šest dní", odpověděl mi Kalven.
Deset dní jízdy na koni… Bože, ochraňuj mě…!

Kam dál